Plzeňské oslavy konce druhé světové války a osvobození města spojeneckými vojsky – Slavnosti svobody – mají letos hostit přímého účastníka bojů druhé světové války Josepha Thurmonda. Do Plzně má přijet jen několik dní poté, co v dubnu oslavil své 100. narozeniny. Byl členem 94. pěší divize. Do války vstoupil v únoru 1945. Prošel boji v Porýní (Düsseldorf apod.) a střední Evropě. Do Československa, konkrétně západních a jihozápadních Čech, se jeho 94. pěší divize dostala v červnu 1945. Vykonával strážní službu, například v Klatovech či Střelských Hošticích. Přinášíme rozhovor z dubnového vydání Radničních listů.
Foto nahoře: Joseph Thurmond (druhý zleva) je na snímku zachycen s rodinným přítelem Janem Horskym (vlevo) a se svým synem Michaelem (druhý zprava) a jeho manželkou. Jan Horsky organizuje návrat Josepha Thurmonda do České republiky. (foto: J. Horsky)
Foto dole: Joseph Thurmond na dobové fotografii z klatovského ateliéru Čuba. (zdroj foto: archiv J. Horskyho)
Chtěl jsem znovu navštívit všechna místa, kde jsem během války sloužil – od Francie přes Německo až po Českou republiku – a podívat se, jak se změnila. Na dobu, kdy jsem byl v tehdejším Československu, mám hezké vzpomínky. Potkal jsem laskavé rodiny, které mě hostily a snažily se mě ve volném čase naučit svůj jazyk. Na místa, kde jsem sloužil, jsem se chtěl podívat již dlouhou dobu. Také jsem chtěl vidět, jakého pokroku vaše země od doby válečné zkázy dosáhla.
Ano, byl. Před dvěma lety jsem se se synem zúčastnil oslav 80. výročí vylodění v Normandii. Navštívili jsme dokonce několik měst a míst, kde jsme se v roce 1945 vylodili po cestě z anglického Liverpoolu. Byla to velmi silná zkušenost. V téměř sto letech mi ta cesta pomohla oživit vzpomínky, připomenout si, kde jsem byl a s kým jsem sloužil.
Pro mě je důležité tyto cesty absolvovat, dokud mohu a jsem schopný si to užívat. Proto jsem se rozhodl vypravit se i do vaší země. Rád bych také našel odpovědi na otázky, kde jsem tehdy vlastně byl. Kvůli jazykové bariéře jsem často nevěděl, kam mě armáda vlastně poslala.
Vyrůstal jsem v západní části Kentucky. Abych pomohl uživit rodinu, musel jsem školu opustit po šesté třídě – kácel jsem tak dřevo na podpěry do uhelných dolů. V šestnácti letech jsem začal pracovat v Indianě pro společnost International Steel a bydlel jsem u svého nevlastního bratra. Byl jsem v odborech a nedávno jsem za dlouholeté členství obdržel ocenění za 84 let práce. Započítali mi do toho i roky, které jsem strávil v armádě během druhé světové války.
Neustále jsme cestovali většinou v zadních částech nákladních aut a ve vlakových vagonech. Měl jsem pocit, že jsme ujeli tisíce kilometrů. Přesouvali jsme se mezi bojišti, často jsme přijížděli právě jako posily, než nás poslali dále. Když jsme dorazili na místo, měl jsem pocit, že mám rozlámané celé tělo. Bylo to fyzicky velmi vyčerpávající období.
Vyhledávali jsme úkryty nepřátel, ničili zbraně, likvidovali nevybuchlou munici, zasypávali krátery po výbuších a zajišťovali zajatce, kteří byli následně převáženi do větších zajateckých táborů. Působili jsme ve městech západního Československa, jako jsou Klatovy nebo Střelské Hoštice. Na konci roku 1945 jsem byl převelen k 51. signálnímu sboru u Mnichova, kde jsem hlídal a doprovázel německé zajatce a dohlížel na jejich práci při odklízení trosek.
Několik přátel jsem měl, ale byl jsem oddělen od své původní jednotky poblíž Le Havru ve Francii. Tehdy jsem byl převelen ke 3. armádě a k 94. pěší divizi. Kvůli tomu jsem ztratil kontakt s muži, se kterými jsem narukoval a absolvoval výcvik.
Po propuštění z armády jsem se vrátil do Evansville v Indianě a začal znovu pracovat. V květnu roku 1947 jsem se oženil s dcerou našeho pastora z dětství, vzali jsme se ve stejný den, kdy dokončila střední školu. Měli jsme čtyři děti a prožili jsme spolu dlouhý a šťastný život. Byli jsme manželé téměř 78 let. Když moje žena zemřela, chybělo k tomuto výročí jen 17 dní.
Editace textu: Hana Josefová
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
