Na první pohled je Rochlov romantický zámek uprostřed západočeské krajiny. Barokní stavba, několik staletí historie, vrstvy různých stavebních etap a místo, které bylo historicky spojeno s významnou obchodní cestou mezi Norimberkem a Prahou. Ještě před několika desetiletími však jeho budoucnost vypadala úplně jinak. Po zestátnění areál postupně chátral. Zámek se dostal do dezolátního stavu, byl považován za nebezpečný a jeho osud směřoval až k demolici. Záchrana přišla doslova za pět minut dvanáct, kdy do areálu vstoupila společnost Pegisan vedená Ing. Josefem Ždychem. Ten měl se záchranou historických staveb zkušenosti už z předchozích projektů – mimo jiné z obnovy francouzské a německé ambasády v Praze, lázeňského domu Kriváň v Mariánských Lázních nebo kláštera v Kladrubech. Rozhodnutí pustit se do Rochlova však bylo jiné. Tentokrát šlo o záchranu objektu, který se stal součástí vlastního příběhu.

 

 

Jedním z největších omylů při rekonstrukci historických staveb je snaha všechno okamžitě napravit, vysušit a sjednotit.

Historický dům ale není novostavba. Je výsledkem stovek let změn, oprav, dostaveb a přirozeného stárnutí. Jeho konstrukce spolu žijí a reagují na prostředí, ve kterém stojí. U Rochlova bylo proto nutné nejprve pochopit, co se se stavbou skutečně děje. Dlouhodobá vlhkost, rozdílné základové poměry, pozdější stavební zásahy i různé stáří jednotlivých částí vytvořily složitý organismus, který nebylo možné jednoduše „opravit“ jedním zásahem. Cílem proto nebylo historickou stavbu násilně změnit, ale postupně obnovit její rovnováhu. Obnovení proudění vzduchu, stabilizace vlhkostního režimu a postupné sjednocování rozdílných konstrukčních částí byly stejně důležité jako samotné stavební práce.

 

 

U historických staveb bývá nejhezčí to, co je vidět. Nová fasáda, opravená okna, historické detaily. Jenže skutečná záchrana často probíhá pod povrchem.

V Rochlově bylo například nutné objekt staticky stabilizovat v podélném směru, doplnit nová táhla a vrátit nosné prvky do krovu a stropních konstrukcí. Rozdílné základové poměry starších a mladších částí bylo nutné řešit tak, aby budova znovu fungovala jako jeden celek. Právě tyto zásahy návštěvník často nikdy neuvidí. A přesto na nich stojí všechno ostatní.

 

 

Jedno z nejtěžších rozhodnutí však nebylo statické. Bylo architektonické. Při obnově Rochlova vznikla otázka, zda do historického krovu vložit novou věžičku a střešní okna. Kde končí respekt k minulosti a začíná nepřiměřený zásah? Nakonec převážil názor, že každá epocha má právo zanechat na stavbě svou stopu.

Rochlov se totiž také nestavěl najednou. Je výsledkem několika staletí vývoje. Nová věžička tak nemá být kopií minulosti. Má být současným pokračováním příběhu, který na tomto místě vznikal po generace. Zároveň v sobě odkazuje na historické dřevěné prvky typické pro západočeskou architekturu. Nejde o kopírování historie. Jde o dialog s ní.

 

 

Rekonstrukce historické památky nezačíná stavební technologií. Začíná studiem. Je potřeba pochopit, z jakých období jednotlivé části objektu pocházejí, jaké materiály byly použity, co s nimi udělaly pozdější zásahy a jak stavba reaguje na místní půdu a klimatické podmínky. Teprve potom přichází na řadu moderní řízení stavby, nové materiály a současné technologie. U Rochlova tak obnova není snahou vrátit zámek do jediného okamžiku jeho minulosti. Je snahou umožnit mu, aby mohl mít další století své budoucnosti.

 

Dnes už Rochlov není jen stavbou, která byla zachráněna před demolicí. Postupně se z něj stává živý areál, kde je funkční hostinec, pražírna kávy nebo výběh s alpakami. Vzniká zde prostor pro ubytování, odpočinek, menší podnikatele, oslavy, výstavy i firemní setkání. Část areálu dostává nové využití a historická stavba se tak znovu stává součástí současného života. A právě v tom možná spočívá největší smysl památkové obnovy. Historickou budovu nemusíme zakonzervovat tak, aby se jí nikdo nedotkl. Musíme jí najít nový důvod, proč tu být. Rochlov byl před lety považován za stavbu bez budoucnosti.

Dnes se v něm znovu svítí. A možná je to nejlepší důkaz, že některé stavby nepotřebují minulost vrátit. Potřebují dostat šanci na další kapitolu.

 

Autorem textu je Dominik Hradecký www.zamekrochlov.cz