Plzeň je město bohaté na architekturu, která vypráví příběhy o nebývalém průmyslovém rozmachu, eleganci a luxusu. Jedním z nejvýznamnějších, avšak dnes nejvíce opomíjených svědků této slavné éry je hotel Cizinecký dům (v Plzni familiárně známý jako „Ciziňák“) na Karlovarské třídě. Stavba, která kdysi hostila světovou smetánku, monarchy a nejvyšší průmyslovou elitu, však dnes prožívá své nejtemnější období. Proměnila se v ubytovnu pro cizince a její chátrající stav nedávno vyvrcholil událostí, která mohla pro tuto architektonickou památku znamenat definitivní konec.
Příběh Cizineckého domu se začal psát na konci dvacátých let minulého století. Plzeňská Škodovka byla tehdy na absolutním vrcholu – jako mimořádně úspěšná a bohatá akciová společnost vyvážela do celého světa lokomotivy, turbíny i zbraně. Zahraniční delegace a obchodní partneři do té doby bydleli v prestižních hotelech Slovan a Continental. Když však jejich majitelé začali neúměrně zvyšovat ceny, vedení Škodových závodů se rozhodlo k radikálnímu a velkolepému kroku: postavit si vlastní, reprezentativní hotelový komplex.
V letech 1928–1929 vyrostla na severním okraji města, na velkorysé ploše 6 000 m² mezi Karlovarskou a Kotíkovskou ulicí, budova podle návrhu architektů Miroslava Schuberta a Julia Koppa. Škodováci skoupili okolní pozemky včetně nádherných vil a vytvořili areál obklopený udržovaným parkem se sochami Otakara Waltra, který brzy doplnily i tenisové kurty.
Protože zájem o ubytování neustále rostl, hned v roce 1930 navrhl architekt Josef Fišer monumentální dvoupatrové reprezentační křídlo s velkým společenským sálem. V 70. letech pak areál prošel další luxusní modernizací pod taktovkou architekta Klementa Štíchy. Interiéry zdobila hodnotná umělecká díla předních autorů, jako byli Ladislav Fládr, Stanislav Staněk či Břetislav Holakovský. Komplex se stal symbolem prvotřídního luxusu, kde byl každý detail promyšlen k dokonalosti.
O Cizineckém domě brzy kolovaly legendy. Prvorepublikový noční život zde byl divoký – zejména balkánští vojenští hodnostáři, kteří rozhodovali o nákupech plzeňských děl, si zde užívali nejlepšího alkoholu a drahých darů. Za druhé světové války zde pravidelně pobýval Albert Göring, bratr nacistického pohlavára Hermanna Göringa, který ve Škodovce působil jako obchodní ředitel a paradoxně mnoha lidem pomohl před nacisty.
Zdi hotelu zažily skutečně světové dějiny. Azyl a absolutní komfort zde našel například i samotný íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví se svou chotí, císařovnou Farah. V šedesátých letech se v jeho prostorách testovaly pokrokové (byť neúspěšné) metody výuky cizích jazyků pomocí hypnózy a v sedmdesátých letech zde hosté povinně popíjeli unikátní koktejl z fernetu a becherovky, který vymyslel jeden z tehdejších podnikových ředitelů. Budova zázrakem přežila i duben 1945, kdy do její zahrady dopadly tři spojenecké bomby, ale nevybuchly. Co nedokázala válka, to však dokázala moderní doba.
Pohled na dnešní Cizinecký dům vyvolává v každém milovníkovi historie a architektury hluboký smutek a rozhořčení. Stavba, která byla vybudována jako výkladní skříň československého průmyslu, dnes slouží jako obyčejná, opotřebovaná ubytovna pro zahraniční dělníky. Zmizela noblesa, zmizel lesk. Fasáda chátrá, okolní park dávno ztratil svou reprezentativní tvář a historická hodnota interiéru dostává pod náporem stovek fluktuujících nájemníků těžké rány.
Kritický stav celé budovy a absolutní neúcta k její minulosti se naplno projevily teprve včera. V objektu vypukl rozsáhlý požár a tento slavný hotel jen zázrakem neshořel do základů. Vyšetřování sice teprve ukáže, zda byla na vině nedbalost ubytovaných dělníků, nebo katastrofální, zanedbaný stav zastaralé elektroinstalace a infrastruktury, samotný fakt je však alarmující.
Je obrovskou ostudou, že město a vlastníci dopustili, aby se z takto významné architektonické perly stal pouhý noclehárenský byznys. Cizinecký dům na Karlovarské ulici si nezaslouží být zchátralou ubytovnou, která plní stránky černé kroniky kvůli požárům. Zaslouží si obnovu, úctu ke své devadesátileté historii a smysluplné využití, které by Plzni ne dělalo ostudu, ale naopak vracelo hrdost na její slavnou průmyslovou a kulturní minulost. Pondělní požár byl posledním varovným prstem – pokud se přístup k této budově nezmění, příště už Plzeň o svůj „Ciziňák“ přijde definitivně.
Foto: PAM Plzeňský architektonický manuál
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
