Když se řekne jméno Litice, milovníkům české historie se nejspíš okamžitě vybaví majestátní hrad tyčící se nad Divokou Orlicí ve východních Čechách. Málokdo - mimo místních - už ale ví, že své vlastní Litice máme i přímo na Plzeňsku – dokonce na katastru samotné západočeské metropole, v dnešní městské části Plzeň 6 - Litice. Skrytá zřícenina na skalnatém ostrohu nad soutokem Radbuzy a Litického potoka však po celá desetiletí žije ve stínu slavnějších jmen. A to je obrovská škoda, protože pod jejím zarostlým povrchem se skrývá fascinující příběh sahající až do raného středověku.

Od Drslaviců až po krále Jana Lucemburského

Vůbec nejstarší kořeny hradu sahají do doby posledních Přemyslovců, přelom 12. a 13. století. Tehdy region ovládal mocný rod Drslaviců (respektive jejich větev, často spojovaná s Půtici), který v rámci kolonizace nově vyměřoval a obydloval dosud zalesněné pohraniční končiny. Právě z těchto západních Čech si později odnesli své rodové názvy i do východních Čech, kde vybudovali novou síť hradů – včetně slavnějších východočeských Litic.

První písemná zmínka o těch plzeňských pochází z roku 1316. Tehdy se objevují v dramatickém kontextu politických bojů krále Jana Lucemburského s mocným šlechticem Jindřichem z Lipé. Hrad tehdy sloužil jako zástava a záruka královské moci. Odtud pak vedly kroky hradu přes řadu majitelů – na čas jej v rámci scelování královských majetků získal dokonce i Karel IV., načež jej ve druhé polovině 14. století ovládnuli páni z Kunštátu.

Místo, kde dohasínaly velké osudy

Zlatou, byť i velmi pohnutou kapitolou prošly Litice v patnáctém století. V dobách husitských válek a mocenských přetlačovaných se hrad ocitl uprostřed dění. Když se v roce 1452 tehdejší zemský správce (a budoucí král) Jiří z Poděbrad rozhodl vojensky zkrotit radikální táborské hnutí, které odmítalo náboženský kompromis, dopadlo to na Litice velmi osobně.

Do hradní věže byl tehdy jako spurný vězeň odeslán starý husitský kněz Václav Koranda. Člověk, který předtím strhával davy plamennými projevy a volal lidi do zbraně s mečem v ruce, zde na plzeňských Liticích prožil svá poslední, osamělá léta a nakonec tu také vypsustil duši. Jeho věznění na hradě se později stalo vděčným motivem české literatury – zvěčnil jej například Alois Jirásek ve svém románu Konec a počátek.

Od panství Bubnů k pomalému úpadku

Zatímco v 16. století se na panství vystřídalo hned několik majitelů, zásadní zlom přišel v roce 1562. Tehdy zříceninu a přilehlé panství koupil Mikuláš z Bubna, čímž položil základ dlouhému rodovému držení, které trvalo až do začátku 19. století. Mikuláš si sice Litice zpočátku oblíbil a načas z nich udělal rodové sídlo, ale již v průběhu 90. let 16. století si nechal postavit pohodlnější zámky v nedalekých Doudlebách a Žamberku.

Opuštěný hrad tak začal pozvolna chátrat. Zatímco staré kroniky a urbáře jej v 17. století popisovaly ještě jako částečně obyvatelný objekt, kde přední palác sloužil v neklidných časech jako maštal nebo sýpka, o sto let později už šlo o pustou střešní ruinu. Místní obyvatelé navíc hradní zdivo v průběhu staletí rozebrali jako levný stavební materiál pro své domky v okolí.

Tajemné stíny a zjevení na hradbách

Ke každému pořádnému hradu patří tajemství a pověsti, a Litice nejsou výjimkou. Místní lidé si po generace vyprávěli o záhadných přízracích. Jedna z nejznámějších pověstí vypráví o chlapci Divíškovi z podhradí, který si chodil do hradního areálu trhat divoké třešně. Když jednou stál na stromě a vyhlížel kamarády, náhle se před ním na hradbách objevil neznámý, hrozivě vzhlížející rytíř v dlouhém tmavém plášti a s těžkým kordem po boku. Než stačil chlapec seskočit, přízrak jej probodl hrozivým pohledem – a vyděšený chlapec utekl domů tak rychle, že mu v patách málem zůstaly boty.

Dnešní tvář: Hledání klidu na dosah města

Dnes z původního hradu příliš nad zemí nezbylo – pár fragmentů obvodových zdí, hluboké příkopy a zarostlé valy, které v půlce 20. století ještě pamatovaly obrysy starého paláce. Přesto mají Litice obrovské kouzlo. Nabízejí totiž ideální únik před shonem velkoměsta, romantické toulky přírodou a hlavně přímý dotek s historií, kterou má Plzeň na dosah ruky, a přesto o ní málokdo ví. Až sem tedy příště vyrazíte na procházku, vzpomeňte si, že pod nohama nemáte obyčejný kopec, ale místo, kde se psaly dějiny českého středověku.