Mnoho obyvatel Plzně zná Lochotín především jako sídliště. Málokdo však tuší, že v těchto místech se kdysi psala průmyslová historie. Pojďme se vydat do trosek a zapomenuté historie dnes již takřka neexistující lochotínské porcelánky.
Příběh tohoto unikátního podniku se začal psát 26. září 1836, kdy Karel König – původně litograf v porcelánce v Dalovicích – zakoupil pozemek na Lochotíně. V Plzni se tehdy novoty a průmyslové inovace prosazovaly jen velmi ztěžka, a tak nebyly ani počátky nové továrny nijak růžové. Odbyt v samotném městě vázl, a proto se firma zpočátku musela zaměřit spíše na výrobu běžného keramického a kameninového zboží, přičemž občas pořádala dokonce i výprodeje, aby zboží vůbec udala.
Po Karlu Königovi převzal podnik jeho syn Jan. Ten však bohužel silně tíhl k alkoholu a chyběla mu finanční gramotnost, což vedlo k ostrým sporům s matkou, která se snažila zachránit otcovo celoživotní dílo. Situace došla tak daleko, že v roce 1854 musela matka žádat o ochranu četníky před synovým násilím, načež se se zbytkem majetku raději urychleně odstěhovala. Továrna tak logicky musela změnit majitele.
Nový impuls a zlatou éru přinesl až rok 1881, kdy areál koupil podnikavý František Schertler. Díky svým dobrým kontaktům ve Vídni dokázal zajistit obchodní zastoupení až v Rijece, čímž otevřel cestu pro export plzeňského zboží do Orientu.
Výrobky z lochotínské porcelánky, které se expedovaly pod značkou Pilsner Tassen, byly specifické. Zatímco dnes chrlí moderní továrny miliony standardizovaných kusů nádobí pomocí strojů, v 19. století rozhodovala především poctivá ruční práce. Úspěch podniku stál na zručnosti malířů, kteří zboží umělecky zdobili. Tehdy v továrně pracovalo kolem dvaceti až třiceti zaměstnanců – včetně mužů, žen i dětí, přičemž pracovní doba čítala jedenáct hodin denně.
Zlaté časy podniku však v roce 1912 nečekaně utnul velký politický a obchodní bojkot rakouského zboží. V té době probíhala italsko-turecká válka a následné balkánské konflikty, v nichž Rakousko-Uhersko diplomaticky podporovalo Osmanskou říši. To vyvolalo obrovskou vlnu nelibosti v Itálii a mezi slovanským obyvatelstvem na Balkáně, které na protest vyhlásilo masivní bojkot veškerého zboží dováženého z habsburské monarchie.
Protože lochotínská porcelánka stavěla svůj odbyt právě na exportu do zemí Orientu a na Balkán přes přístav v Rijece, ztráta těchto klíčových trhů byla pro podnik fatální. Finanční dopady byly natolik zdrcující, že továrna nedokázala krizi ustát a v roce 1912 musela definitivně ukončit provoz. Následně areál několik let chátral, byl opuštěný a částečně rozkradený. V roce 1917 jej sice koupil František Šašek, který jej za první republiky využíval jako sklad papíru, původnímu účelu už ale místo nikdy nesloužilo.
Během 20. století se osudy areálu a budov uzavřely před veřejností. Starší generace Plzeňanů si budovu pamatují s určitou aurou tajemna – kolovaly o ní zvěsti, že slouží jako výslechová budova StB, případně zde lidé v pozdějších letech vyřizovali řidičské průkazy či zde sídlila firma Inel.
Část historického areálu v průběhu desetiletí ukrojila rozšiřující se karlovarská magistrála a výstavba nových objektů. Samotná historická budova z první poloviny 19. století pak zmizela pod náporem nedávných demolic. Dnes na místě zbývají jen vzpomínky, staré kroniky a střípky z pestré průmyslové i řemeslné minulosti západočeské metropole.
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.