Měla to být cesta za novým životem v osvobozené vlasti. Místo šťastného shledání s rodným městem však přišel strmý pád. Příběh Edity Sedlákové-Hermannové je kronikou odvahy, naděje a krutého osudu, který se naplnil pouhých sedm minut po startu z anglické ranveje.
Příběh začíná v Plzni, v domě v Nerudově ulici číslo 19. Právě zde prožívala malá Edita, narozená v březnu 1926, své bezstarostné dětství. Idylu však brzy vystřídal strach. Kvůli židovskému původu se rodina Hermannových ocitla v hledáčku nacistické perzekuce. Rodiče, hnáni nejčernějšími předtuchami, učinili v roce 1939 to nejtěžší rozhodnutí: poslat své jediné dítě do neznáma, jen aby ho zachránili.
V červenci 1939, jen pár týdnů před vypuknutím světového požáru, nastoupila třináctiletá Edita do jednoho z posledních „Wintonových vlaků“. Z okna mizejícího vagonu tehdy naposledy viděla své rodiče. Zatímco ona v bezpečí britských ostrovů dospívala a učila se řemeslu švadleny, její matka svůj boj o život prohrála v plynových komorách Osvětimi.
Edita však nechtěla jen pasivně čekat na konec války. Sotva jí bylo sedmnáct, oblékla modrou uniformu ženských pomocných sborů britského letectva (WAAF). Jako radistka a operátorka sloužila na základnách, kde se připravovaly k letům české perutě.
Právě hluk motorů a napětí leteckých základen jí do cesty přivedlo lásku. Na letišti Manston potkala Zdeňka Sedláka, palubního mechanika od legendární 311. československé bombardovací perutě. V květnu 1945, kdy Evropa oslavovala mír, oni oslavovali svou svatbu. Plni plánů na společný život v Plzni se rozhodli, že se domů vrátí co nejdříve.
Pátý říjen 1945 měl být dnem jejich velkého návratu. Let čtyřmotorovým Liberatorem s označením PP-N brali jako svou opožděnou svatební cestu. Na palubě panovala radostná atmosféra – domů se vracelo celkem 23 lidí, vojáků i civilistů.
Ve 12:43 se stroj odlepil od ranveje letiště Blackbushe. Jenže radost trvala jen okamžik. Krátce po vzletu se nad levým křídlem objevil kouř a plameny. Pilot kpt. Kudláček se zoufale pokusil o návrat, ale poškozený stroj přestal poslouchat. Ve 12:50 se letoun stočil do prudké zatáčky, narazil do země a v obrovské explozi ukončil naděje všech na palubě.
Edita a Zdeněk zahynuli společně, držíc se naděje na domov, který už nikdy nespatřili.
Jméno Edity Sedlákové se na dlouhá desetiletí vytratilo z veřejného povědomí, podobně jako osudy mnoha dalších hrdinů ze západní fronty. Spravedlnosti se její památka dočkala až v březnu 2017. Na zdi jejího rodného domu v Nerudově ulici byla odhalena pamětní deska.
Dnes, když jdou Plzeňané kolem, připomíná jim deska dívku, která musela předčasně dospět, aby mohla bojovat za svou zemi. Edita se tak – alespoň symbolicky – konečně vrátila domů. Do ulice, kde to všechno začalo.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
