Když se řekne František Křižík, většina z nás si vybaví slavnou světelnou fontánu nebo první elektrickou dráhu v Praze. Málokdo si však uvědomuje, že nebýt Plzně, světová věda a technika by možná vypadaly úplně jinak. Právě zde, v dílnách u plzeňského nádraží a v halách místních papíren, se zrodil vynález, který Křižíkovi vynesl zlatou medaili na pařížské výstavě a celosvětovou slávu.
Příběh Františka Křižíka začíná v roce 1847 v Plánici u Klatov. Syn ševce a pradleny neměl na růžích ustláno. Na studia do Prahy odcházel s pár groši v kapse, a aby přežil, musel si přivydělávat doučováním. Osudovým městem se mu však stala Plzeň. V roce 1873 sem nastoupil jako traťmistr u dráhy. Právě zdejší prostředí, plné technických výzev a rozvíjejícího se průmyslu, v něm probudilo genia.
V 70. letech 19. století sice elektrické světlo existovalo, ale bylo nepraktické. Obloukové lampy sice svítily jasně, ale jejich uhlíky rychle uhořívaly a vyžadovaly neustálé ruční seřizování. Křižík se rozhodl tento problém vyřešit.
Zásadní průlom přišel v roce 1880 v plzeňské papírně Piette. Její majitel, pokrokový podnikatel Ludvík Piette, umožnil Křižíkovi v prostorách továrny experimentovat. Výsledkem byl světově unikátní vynález – automatický regulátor obloukové lampy. Křižík použil diferenciální solenoid, který udržoval stálý elektrický oblouk bez zásahu lidské ruky.
Když v roce 1881 tento „plzeňský zázrak“ představil na mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži, způsobil senzaci. Porazil i samotného Thomase Alvu Edisona a odvezl si zlatou medaili. Plzeň se tak díky němu stala na mapě světové vědy nepřehlédnutelnou.
Křižíkův záběr byl mnohem širší. V Plzni na Belánce si otevřel vlastní dílnu, kde vyráběl nejen lampy, ale i signalizační zařízení pro železnice. Jeho vynález „dálkově ovládaného návěstidla“ výrazně zvýšil bezpečnost na kolejích a používal se desítky let.
Ačkoliv později přenesl své hlavní podnikání do Prahy (vybudoval obří závod ve Vysočanech a proslulou tramvajovou trať na Letnou), do Plzně se vracel jako triumfující hrdina. Pomáhal zde projektovat první elektrárnu a radil s osvětlením významných budov.
Křižík byl celoživotním zastáncem stejnosměrného proudu. Tento postoj se mu však v závěru kariéry stal osudným. V souboji s nastupujícím střídavým proudem, který prosazoval jeho rival Emil Kolben, začal Křižík ztrácet dech. Jeho podnikání se dostalo do finančních potíží a banky nakonec převzaly jeho milovanou továrnu.
František Křižík však nikdy nezahořkl. Zůstal aktivním až do své smrti v lednu 1941, kdy zemřel v úctyhodných 93 letech ve Stádleci u Tábora. Jeho pohřeb na pražském Slavíně se v době nacistické okupace stal tichou manifestací národní hrdosti.
I dnes, když procházíte Plzní, kráčíte v Křižíkových stopách. Jeho jméno nese jeden z nejkrásnějších městských parků – Křižíkovy sady. Technické muzeum Techmania dodnes připomíná jeho genialitu interaktivními exponáty.
František Křižík nebyl jen inženýr. Byl to snílek, který věřil, že elektřina zbaví lidi dřiny. A právě v Plzni, městě piva a strojů, dostaly tyto sny své první reálné obrysy. Nezapomínejme, že ten, kdo „přinesl světu světlo“, byl srdcem i prací především náš, plzeňský.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
