PLZEŇ – V plzeňské čtvrti Lobzy stojí monumentální pomník, který svou syrovostí přitahuje pohledy kolemjdoucích. Sugestivní sousoší vojáka v okovech, nad nímž se rozpíná dravá dvouhlavá orlice, není jen uměleckým dílem. Je mementem odvahy místního rodáka Stanislava Vodičky, který se v roce 1918 stal tváří jedné z největších vzpour v dějinách rakousko-uherské armády.
Situace na sklonku první světové války byla pro tehdejší monarchii kritická. Fronty se hroutily, v zázemí vládl hlad a mezi vojáky se šířila beznaděj i odbojné myšlenky. Právě v této atmosféře se začal psát hrdinský i tragický příběh muže, kterému přátelé neřekli jinak než Stanko.
Stanislav Vodička se narodil v Lobzích do dělnické rodiny. Navzdory těžkému dětství, poznamenaném smrtí matky a otcovými problémy v práci kvůli politické aktivitě, se Stanko vypracoval až ke studiu chemie na pražské technice. Válka však jeho plány přerušila. V roce 1916 narukoval a po prodělané těžké nemoci se ocitl v rumburských kasárnách.
Zlom nastal 21. května 1918. V Rumburku vypukla vzpoura vojáků, kterým už došla trpělivost s hladem a nesmyslným umíráním. Vodička, tehdy jako čerstvý absolvent důstojnické školy, se stal jediným důstojníkem, který se k povstání přidal. Právě on vnesl do živelného odporu hlubší smysl – boj za samostatný český stát.
Ačkoliv se vzbouřencům podařilo obsadit Rumburk i Nový Bor, jejich odpor byl nakonec zlomen přesilou. Aby zabránil zbytečnému krveprolití svých spolubojovníků, rozhodl Vodička o kapitulaci. Trest přišel okamžitě. Stanný soud označil tři hlavní vůdce – Stanislava Vodičku, Františka Nohu a Vojtěcha Kováře – k trestu smrti.
Poprava byla vykonána 29. května 1918 v brzkých ranních hodinách. Stanko Vodička před popravčí četou prokázal mimořádnou statečnost; odmítl nechat si zavázat oči se slovy, že dobře ví, co udělal a proč.
Hned po vzniku Československa se z popravených vzbouřenců stali národní hrdinové. V roce 1919 byl z iniciativy profesora Felixe Vondrušky v Lobzích vztyčen monumentální pomník od sochaře Vojtěcha Šípa.
Dílo symbolicky zobrazuje vojáka drceného rakouským orlem, což má připomínat osud samotného Vodičky. Později k památníku přibyla deska se jmény dalších deseti občanů Lobez a Petřína, kteří položili životy v boji proti nacismu během druhé světové války.
Stanko Vodička, jehož hrob se nachází na hřbitově u svatého Jiří, tak dodnes zůstává připomínkou toho, že i v nejtemnějších časech se lze postavit nespravedlnosti – ačkoliv cena za takový postoj bývá ta nejvyšší.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
