Když se 28. října 1918 v Praze psaly dějiny, byl u toho i rodák ze západních Čech. Jiří Stříbrný patřil k oné pětici vyvolených „Mužů 28. října“. Přesto jeho jméno z učebnic na dlouhá léta téměř zmizelo. Jeho příběh je fascinující kronikou o vzestupu k absolutní moci, korupčních stínech a hořkém pádu.
Jiří Stříbrný se narodil 14. ledna 1880 v Rokycanech jako Ferdinand. Ke změně jména ho vedla kuriózní příhoda: nechal se přejmenovat na popud ruské pravoslavné církve, která slíbila postavit ve Vídni školu pro Čechy, pokud jich dostatek konvertuje. Škola sice nikdy nestála, ale jméno Jiří už mu zůstalo.
Už jako mladík na průmyslovce byl rváčem – a to doslova. Jako nadšený národní socialista se nejednou fyzicky střetl s politickými konkurenty. Za kritiku císaře si už v jedenadvaceti letech vyzkoušel rakouský žalář, což jen posílilo jeho image neohroženého rebela.
Před válkou patřil k nejbližším spolupracovníkům T. G. Masaryka. Ten o něm mluvil jako o jednom z nejperspektivnějších politiků a po vzniku republiky mu dokonce půjčil čtvrt milionu korun na rozjezd podnikání.
Během války Stříbrný riskoval v domácím odboji (Maffie). Zatímco Beneš bojoval v exilu, Stříbrný 28. října 1918 v Praze fakticky přebíral moc. Později však těžce nesl, že Masaryk po návratu vyzdvihoval hlavně zahraniční odboj. „Bylo nám to líto,“ vzpomínal později na okamžiky, kdy domácí aktéři zůstali v tieni slávy exulantů.
V nové republice se stal mocným ministrem (pošt, železnic, obrany), ale jeho soukromý život plnil stránky kuloárních zpráv. Stříbrný byl bonviván a vášnivý karbaník. U ferblu dokázal prohrát statisíce za noc. Traduje se, že jednou prohrál i státní automobil, který musel druhý den ráno potupně vyplácet.
Jeho působení na ministerstvu železnic provázely obří skandály:
Uhelná aféra: Kladenské uhlí se vydávalo za dražší anglické a za každým metrákem stály podezřelé provize. Do kauzy byl zapleten i jeho bratr František a létaly v ní desítky milionů korun.
Marmaggiho aféra: Jako radikální antikatolík Stříbrný nadšeně podporoval Masaryka v diplomatické roztržce s Vatikánem, která vedla k odjezdu papežského nuncia z Prahy.
Definitivní zlom přišel v roce 1926. Kromě tzv. Gajdovy aféry (podezření z přípravy fašistického puče) na něj spolustraníci vytáhli i osobní útoky, včetně lživého tvrzení, že trpí syfilidou. Masaryk nad ním zlomil hůl a žádal vrácení dluhu, což Stříbrný pomstychtivě označil za pokus o úplatek.
Po vyloučení ze strany založil tiskové impérium Tempo. Vydával bulvární Polední list a dokonce i pornografii. Jeho tisk se stal hlásnou troubou českého fašismu, útočil na Židy a razil heslo, že je třeba republiku „odbenešit“.
Během okupace se zachoval překvapivě čestně – odmítl spolupracovat s nacisty. Přesto ho po válce v roce 1947 čekal Národní soud. V tehdejší radikální atmosféře mu byla přičtena k tíži jeho předválečná protistátní činnost a útoky na Beneše.
Muž, který stál u zrodu státu, strávil zbytek života za mřížemi. Zemřel v lednu 1955 ve věznici ve Valdicích. Do svých pamětí si stihl zapsat hořkou větu: „Muž 28. října za zradu na vlastním státě odsouzen k doživotnímu žaláři.“
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
