Foto: Film Gate/R. Černý
Díky němu se v létě v plzeňských ulicích pohybovalo mnoho českých hvězd. Miroslava Donutila, Jiřího Lábuse, Veroniku Freimanovou, Kláru Issovou a mnoho dalších stálic filmu a divadla do západočeské metropole pozval filmový režisér a Plzeňan Martin Horský, který natáčí svůj nejnovější snímek. Radniční listy přinášejí rozhovor s tvůrcem diváckých hitů jako jsou Ženy v běhu či Srdce na dlani. Přinášíme rozhovor, který vyšel v říjnových Radničních listech.
Já bych spíš použil výraz Plzeňáci. Herci, kteří v něm hrají, jsou z různých koutů republiky, i ze zahraničí, ale my jsme z nich pro tuten film udělali Plzeňáky. Už jsem napsal a natočil několik filmů, ale všechny se odehrávaly mimo Plzeň, což mi vůči mému rodnému městu přišlo nefér. V Plzni jsem se narodil, v Plzni žiji, Plzeň mám rád, hodně mi toho dala, a tak bych jí to chtěl alespoň zčásti vrátit prostřednictvím filmu, který ukáže její krásu. Proto jsem zasadil děj příběhů do Plzně a také jsem si chtěl vyzkoušet, jaké to je, když mě ráno na natáčení nevyzvedává řidič, ale můžu si na plac dojet tramvají, což je fajn.
Film Vítr v kapse mám rád. Mimochodem v jednom záběru od Boleváku je v dálce vidět panelák, ve kterém jsem vyrostl. Pan režisér Soukup ukázal Plzeň hlavně ve svém dalším snímku Discopříběh, kde ji zachytil, jak vypadala v druhé polovině osmdesátých let. Pro mě je to vzpomínka na Plzeň mého dětství, proto se vždycky na ten film rád podívám. Ve filmu Někdo to rád v Plzni bych chtěl zaznamenat Plzeň, jak vypadala v letošním roce. Snažím se dělat filmy, na které se diváci rádi podívají opakovaně. Doufám, že se to podaří i tímto snímkem a vedle humoru v něm zůstane i otisk Plzně roku 2025.
Spíš bych řekl, že mě ovlivnilo město jako takové. Když jsem byl kluk, bral jsem život v Plzni jako samozřejmost. Narodil jsem se tu, chodil jsem tu do školky, dělal jsem tu atletiku i běhal na lyžích. Běžky mě pak zavály na sportovní gymnázium do Vimperka, z něhož jsem se vrátil zpět do Plzně, kde jsem vystudoval na pedagogické fakultě obor tělesná výchova a sport. Následně jsem se přesunul do Prahy na Vyšší odbornou školu hereckou a po ní odcestoval na více než rok na Nový Zéland a do Austrálie. To bylo období, kdy jsem si myslel, že už se žít do Plzně nevrátím. Ale život mě zavál zpět tam, odkud jsem do světa vyrazil, tedy do Bolevce.
S věkem jsem pochopil, že sem patřím, že tady je můj domov, a že pokud budu vyrážet do světa, tak sem se budu vždy vracet. Jsem šťastný, když se jdu proběhnout okolo Boleveckých rybníků, a ještě šťastnější, když se mnou běží moje dcera a její pes. Nikdy jsem nesnil o velkém domě s bazénem, nejlepším bazénem je pro mě Kameňák, kam se chodím celý rok koupat. Mám rád zdejší rybníky a lesy, tady při běhu vzniká velká část nápadů na filmy. Jsem tu doma a do Prahy je to kousek. Mám tu dceru, maminku, bráchu, prostě rodinu a kamarády.
Náměstí Republiky včetně krásných veřejných záchodů, katedrála svatého Bartoloměje, ulice okolo náměstí, Křižíkovy sady, Smetanovy sady u Divadla J. K. Tyla, místo, kde stával Dům U Zvonu, prostory před bývalým kinem Hvězda, věznice Bory, krematorium na Ústředním hřbitově. A do úvodní sekvence filmu máme natočena další zajímavá místa, jako je Velká synagoga, hlavní plzeňské vlakové nádraží, Andělíček a další.
Během natáčecího dne, který trvá 12 hodin, řešíme hlavně věci týkající se natáčení, abychom je udělali co nejlépe, ale je pravda, že poté, co někteří z členů štábu zjistili, že v Plzni máme nejvyšší kostelní věž v Čechách, dostali chuť na ni vystoupit a zdolat 299 schodů na vyhlídku.
Absolvoval jste sportovní gymnázium ve Vimperku a na pedagogické fakultě v Plzni jste vystudoval tělesnou výchovu? Mně se na životě líbí, že člověka neustále dokáže překvapovat. Já nikdy nesnil o tom, že se stanu režisérem. Od mala jsem se hlavně věnoval sportu. U nás v rodině nikdo s filmem neměl nic společného a já měl filmy rád jako divák. Je pravdou, že mě vždycky bavilo psaní, a kdysi jsem si vysnil, že bych rád napsal scénář, podle kterého se natočí film.
Prosadit tento scénář bylo nejtěžší, protože byl první. Nikdo mě neznal. Obeslal jsem tenkrát několik producentů a ozval se právě Milan Cieslar, který dal scénáři šanci a natočil podle něj film. Za což jsem mu vděčný. Vzpomínám si na ten zvláštně krásný pocit, když herci jako Ondřej Vetchý, Eliška Balzerová, Simona Stašová nebo Petr Nárožný, které jsem znal jen z televize a pláten kin, najednou říkali slova, která jsem napsal. Ze snu se stala skutečnost. Těch herců, kteří se objevili ve filmech podle mých scénářů, je už poměrně dost a já si vážím každého z nich za to, že vdechl postavě z papíru život. Dobří herci jsou základem dobrého filmu, protože na ně se divák dívá, to oni mu přinášejí emoce, s nimi příběh prožívá, s nimi se směje i pláče.
Stejně jako jsem vděčný Milanu Cieslarovi, že dal šanci mému scénáři, jsem vděčný i producentovi Tomáši Hoffmanovi, že mi dal šanci režírovat. Tomáš mi řekl, že pokud mu přinesu dobrý scénář, budu ho moct režírovat, tento slib dodržel, čehož si vážím, a vznikly Ženy v běhu. Režii jsem přidal ke psaní scénářů, protože jsem se chtěl posunout dál, už mě nebavilo jen sedět sám doma u počítače. Je pravda, že jako scenárista to mám kousek do práce, chodím ráno z ložnice do obýváku, kde mám pracovní stůl. Představa, že bych měl zůstat jen osamělým psáčem, se mi moc nezamlouvala, a tak jsem se vrhl na režii.
Říká se, že devadesát procent úspěšné režie je casting, proto se snažím vždy herce pečlivě vybírat. Samozřejmě jako režisér chcete mít co nejlepší scénář, tak jsem na svého scenáristu hodně přísný. A pak je tu ještě jedna hodně důležitá věc, tým vašich spolupracovníků. Scénář člověk dokáže napsat sám, ale dobrý film sám nenatočíte, k tomu je potřeba spousta šikovných lidí a ty já kolem sebe mám. Jmenovitě bych rád zmínil alespoň svého nejbližšího spolupracovníka na place, kameramana Honzu Drnka, se kterým to spolu táhneme už od Žen v běhu. V rámci postprodukce pak nejvíce času trávím se střihačem Ondrou Hokrem. Vážím si všech, kteří se na filmu podílejí, jsou to profíci a jsem rád, že mají trpělivost s filmovým samoukem z Plzně.
Domnívám se, že v základu mi hodně pomohl sport. Kdysi jsme se v rámci oboru tělesná výchova a sport učili, že běžecké lyžování patří k nejnáročnějším sportům, protože se při něm zapojuje nejvíce svalových skupin. Je to vytrvalostní sport, běh na dlouhou trať. Stejně tak to je s psaním scénářů a výrobou filmů. Musíte být vytrvalí, pracovití. Sport mě naučil, že pokud chcete něčeho dosáhnout, je třeba pro to něco udělat a někdy toho je hodně. Říká se, že scénář je třeba vysedět, v mém případě ho vysedím a vyběhám. Běhám i během volných dní, když natáčíme, pomáhá mi to utřídit si myšlenky. Běh a pohyb na pročištění hlavy bych doporučil každému, ať už dělá cokoliv.
Snažil jsem se od toho úspěchu úplně oprostit a začít další film s čistým stolem. Ženy v běhu se staly a stále jsou s více než milionem a půl diváků nejnavštěvovanějším českým filmem v tuzemských kinech od rozdělení Čech a Slovenska, tedy od roku 1993. Kdybych se měl upínat k tomuto úspěchu, tak už bych asi nic nenatočil. Jsem rád, že ten film udělal radost takovému množství lidí. Já chci dělat radost lidem i dalšími filmy, právě jako je třeba chystaný Někdo to rád v Plzni.
Ten film, jmenuje se Dochters, už je natočen. Je to remake Žen v běhu, jedná se už o jeho druhé zahraniční přepracování, první remake Žen v běhu natočili v Maďarsku.
Přiznám se, že jsem ani jeden z nich neviděl. Když jsem byl pozván do Maďarska, tak jsme zrovna dodělávali Moře na dvoře, když mě zvali do Amsterdamu na nizozemskou premiéru, tak jsme už měli s dcerou naplánovánu cestu do Londýna. Třeba někdy některý z těch remaků uvidím nebo ještě někde nějaký udělají s termínem premiéry, který se mi bude hodit. České Ženy v běhu se také proběhly na filmovém festivalu v Kalifornii, kam jsem měl letět, ale tenkrát mi cestu do USA překazil covid. Jinak pokud jde o filmy, které natočím, tak na ty se podívám na premiéře, pak na ně zajdu ještě se širší rodinou a kamarády, se kterými jsem byl na Novém Zélandu, a pak už na ně v televizi nekoukám. Bývám už hlavou v novém příběhu. Teď mám v hlavě především film Někdo to rád v Plzni, kterému se snažím dávat maximum, stejně jako těm předešlým. A co bude po něm, to se uvidí. Nápadů mám pořád hodně.
Text: Hana Josefová
