Když se řekne Miroslav Horníček, většině se vybaví noblesní humor, břitký intelekt a nezaměnitelný hlas. Pro nás v Plzni je to ale především „náš“ člověk. I když ho sláva zavála do pražských divadel a televizních studií, jeho kořeny zůstaly pevně vrostlé do plzeňské dlažby. Byl to filozof všedního dne, který dokázal, že i v „dělnickém městě“ může vyrůst světový formát humoru.
Miroslav Horníček se narodil 10. listopadu 1918 v domě v Karlově ulici č. 36. Zatímco velká část starého Karlova musela v průběhu let ustoupit výstavbě autobusového nádraží, tento žlutý rohový dům zůstal stát jako jedna z posledních připomínek Horníčkova dětství. Právě zde, a později během studia na plzeňské reálce, se formovala jeho láska k literatuře a divadlu.
Jeho profesionální dráha začala v roce 1941 v tehdejším Městském divadle v Plzni (dnes Divadlo J. K. Tyla). V době okupace se Horníček stal oblíbencem publika – dokázal diváky rozesmát i v nelehkých dobách. Působil zde nejen jako herec, ale i jako režisér a výtvarník. I po odchodu do Prahy v roce 1945 se do Plzně neustále vracel, ať už za přáteli, nebo na pohostinská představení.
Zajímavou kapitolou je scéna nesoucí jeho jméno. V roce 2010 bylo na jeho počest pojmenováno Divadlo Miroslava Horníčka, které sídlilo v prostorách tehdejšího DK Inwest na Americké třídě. Horníček tento prostor miloval pro jeho intimitu a možnost blízkého dialogu s divákem. Osud této scény byl však jepičí – s demolicí celého kulturního domu v roce 2012 divadlo zaniklo, ale jeho jméno z kulturní paměti města nezmizelo.
I jako hvězda pražské scény na Plzeň nikdy nezanevřel. Často zdůrazňoval, že plzeňská identita v něm zůstala:
„V Plzni jsem se narodil a v Plzni jsem se stal hercem. To se z člověka nedá vymazat,“ říkával.
V roce 1993 získal Čestné občanství města Plzně. Nedal dopustit na plzeňské pivo a traduje se, že si i v Praze pečlivě hlídal, aby mu v lednici nikdy nechyběla „dvanáctka“ z Prazdroje.
Život Miroslava Horníčka nebyl jen sledem vtipných dialogů. Jeho osud byl protnut hlubokým smutkem. Nejtěžší ranou byla tragická smrt jediného syna Jana, který se nešťastnou náhodou utopil v roce 1970 během natáčení seriálu Byli jednou dva písaři. Horníček tehdy prokázal neuvěřitelnou vnitřní sílu – aby nezhatil práci celého štábu, dokázal seriál dotočit, i když mu pukalo srdce. Později se musel vyrovnat i s odchodem své celoživotní opory, manželky Běly.
Miroslav Horníček nás opustil v únoru 2003. Přestože některé kulisy jeho života zmizely (jako sál v DK Inwest), to nejpodstatnější zůstává:
Pamětní deska na Karlově 36: Od roku 2018 zdobí jeho rodný dům a připomíná místo, kde se zrodil jeden z největších českých intelektů.
Kulturní stopa: Jeho styl humoru, který nepotřebuje vulgárnost, aby byl úderný, je v Plzni dodnes považován za vzor kultivované zábavy.
„Smích je nejkratší vzdálenost mezi dvěma lidmi.“ (Victor Borge)
„Plzeň není jen město, je to stav mysli. A já jsem v tom stavu velmi rád.“
„Vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole.“ (Albert Einstein)
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
