Byl druhým nejmocnějším mužem v zemi. Chladný technolog moci, který s cigaretou v ruce a bez emocí plánoval čistky a politické procesy. Nakonec se však stal hlavní postavou toho největšího z nich. Příběh Rudolfa Slánského není jen biografií politika, ale antickou tragédií o revoluci, která požírá své vlastní děti i jejich rodiny.
Rudolf Slánský se narodil 31. července 1901 v Nezvěsticích u Plzně do rodiny židovského obchodníka se smíšeným zbožím. Dětství prožil v relativním dostatku, ale venkovská idyla mu byla brzy těsná. Skutečný zlom přišel během studií na gymnáziu na Mikulášském náměstí v Plzni.
V průmyslové Plzni, zmítané sociálními nepokoji konce první světové války, v mladém studentovi zvítězil radikalismus nad rodinnou tradicí. Místo převzetí obchodu se začal angažovat v levicové mládeži. Po maturitě v roce 1920 sice odešel do Prahy studovat na Vysokou školu obchodní, ale akademická dráha musela brzy ustoupit té revoluční. V roce 1921 stál u zrodu KSČ a stal se profesionálním revolucionářem.
Ve 20. letech se Slánský v Praze profiloval jako nadějný stranický kádr. Jeho profesní život byl tehdy úzce spjat s tiskem – působil jako redaktor Rudého práva, kde svůj organizační talent a chladný intelekt využíval k agitaci a tříbení stranické ideologie. Právě v těchto letech, v kruzích komunistické mládeže a dělnických spolků, potkal svou životní lásku, Josefu Haškovou.
Josefa byla dělnického původu a stejně zapálená komunistka jako on. Jejich svazek nebyl jen milostný, ale ideologický. Ačkoliv se vzali až v roce 1937, jejich první syn, Rudolf ml., se narodil v Praze už 6. února 1935. Slánský tehdy žil životem muže v pozadí, který 16 hodin denně budoval aparát, zatímco jeho rodina se musela přizpůsobit neustálému kolotoči konspirací a politického boje.
Během války působil Slánský v exilu v SSSR. Zde ho potkala největší osobní tragédie. V roce 1943 se mu v Moskvě narodila dcera Naděžda. V prosinci téhož roku se však odehrála scéna jako z hororu: zatímco tehdy osmiletý syn Rudolf hlídal kočárek v moskevském parku, neznámá žena malou Naďu unesla.
Slánský, zaslepený oddaností k SSSR, se bál incident nahlásit standardní cestou, aby nepoškodil prestiž sovětské policie. Navzdory jeho vysokému postavení se dcera nikdy nenašla. Toto trauma rodinu poznamenalo navždy – byla to krutá daň za absolutní loajalitu systému, který stavěl ideologii nad lidský život.
Po roce 1945 se Slánský stal generálním tajemníkem KSČ. Byl „šedým vlkem“ v pozadí, zatímco Gottwald byl lidovou tváří. Budoval lidové milice, StB a připravoval půdu pro únor 1948. V roce 1949 se mu narodila druhá dcera Marta.
Rodina tehdy žila v luxusu znárodněných vil, obklopena výsadami mocných. Slánský však zůstával asketickým dříčem. S cigaretou v ruce a bez mrknutí oka podepisoval rozsudky smrti a rozjížděl první politické procesy, včetně toho s Miladou Horákovou. Netušil, že mechanismus, který stvořil, se brzy otočí proti němu.
V listopadu 1951, krátce po oslavě padesátin, past sklapla. Stalin potřeboval obětního beránka a Slánského židovský původ i obrovská moc z něj udělaly ideální terč. Po roce mučení v Ruzyni se zlomil. Přistoupil na zvrácenou hru a u soudu v listopadu 1952 odříkal naučené přiznání k „protistátnímu spiknutí“.
3. prosince 1952 byl oběšen. Jeho poslední slova na popravišti prý zněla: „Mám, co jsem si zasloužil.“ Jeho popel byl rozmetán na zledovatělé silnici někde za Prahou směrem na Benešov, aby po něm nezůstala ani stopa.
Režim se nespokojil s jednou smrtí. Manželka Josefa byla měsíce vězněna v Ruzyni a poté i s dětmi Rudolfem a Martou násilně vysídlena do izolované obce Rázová v Jeseníkách.
Život v exilu: Z luxusních rezidencí se stěhovali do nuzné chalupy. Josefa i syn Rudolf museli pracovat jako dělníci na místním statku pod neustálým dohledem StB.
Odkaz: Děti nesly stigma „vlastizrádce“, což jim znemožňovalo studium. Josefa Slánská však později o všem napsala mrazivou knihu Zpráva o mém muži.
Historie má smysl pro ironii. V 70. letech rodina definitivně prohlédla zrůdnost systému. Josefa i syn Rudolf podepsali Chartu 77 a zapojili se do disentu. Rudolf Slánský mladší se po roce 1989 stal paradoxně československým velvyslancem v Moskvě – ve stejném městě, kde mu kdysi zmizela sestra a kde se zrodila ideologie, která nakonec zahubila jeho otce.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
