Dnes ji známe spíše jako tiché místo s nádechem nostalgie a mírného rozkladu. Byly však doby, kdy byla Městská plovárna v Doudlevcích tepajícím srdcem Plzně. Místem, kde se nejen smývala špína všedních dnů, ale kde se rodil moderní životní styl, pěstoval sport a uzavírala přátelství. Pojďme se ponořit do historie i nejisté budoucnosti tohoto unikátního areálu.
Představte si Plzeň na začátku 20. století. Většina bytů nemá vlastní koupelnu, tekoucí teplá voda je vzácností. Plovárny a lázně tehdy nebyly jen místem pro zábavu, ale nezbytným zázemím pro hygienu tisíců obyvatel. Právě v této atmosféře byla v roce 1910 otevřena nová Městská plovárna.
Vstupovalo se do ní majestátní bránou z Doudlevecké třídy (kam tehdy dokonce zajížděla tramvaj), která byla osazena kovanou mříží. Od ní mohli návštěvníci sjet vozem po serpentinách nebo sejít po schodišti přímo k řece Radbuze. Architekt Josef Farkač vtiskl místu řád i eleganci. Areál tvořila ústřední budova s restaurací, přes 170 dřevěných převlékáren a unikátní dřevěné bazény, které se spouštěly přímo do říčního proudu.
Ve 20. a 30. letech zažívala plovárna svůj největší rozkvět. Rozkládala se na ploše přes 6 000 m² a o víkendech sem zamířilo i více než 4 000 návštěvníků denně. Kromě očisty těla se zde lidé učili nové věci – například se slunit a opalovat, což byla tehdy čerstvá módní novinka.
„Pamatuji si, že na druhém břehu byla Sluneční loučka a převozník nás tam vozil zdarma,“ vzpomíná jedna z pamětnic ve videu. Plovárna byla kulturní záležitostí, kde se potkávaly všechny společenské vrstvy.
Idylu ukončil rok 1965. Radbuza byla čím dál více znečištěná průmyslovým kalem a ovzduší v Plzni se horšilo. Plovárna byla uzavřena a areál začal chátrat. Dřevěné stavby se rozpadly, kamenné terasy zarostly náletovými dřevinami. Hlavní zděná budova sice přežila, ale její účel se drasticky změnil – v pozdějších letech zde našlo sídlo centrum protidrogové prevence a bývalá restaurace se proměnila v garáže.
Druhý život vdechl Plovárně rok 2013. Díky iniciativě spolků Maják Plzně a Pěstuj prostor se podařilo místo částečně kultivovat. Z garáží se stalo zázemí pro kulturu, na břehu vyrostla dřevěná mola a lidé se sem po desetiletích vrátili. Ne už za koupáním v řece, ale za tančírnami, letním kinem a komunitními akcemi. Vrcholem byl rok 2015, kdy se Plzeň stala Evropským hlavním městem kultury a přes řeku se díky dobrovolníkům opět rozjel přívoz.
Od roku 2019 však Plovárna opět utichla. Zázemí vyžaduje rozsáhlou rekonstrukci, do které se město jako majitel zatím nepustilo. Dřevěný parket, kde se ještě nedávno tančilo, dnes slouží jako parkoviště a schody opět zarůstají.
Městská plovárna však stále neztratila svého ducha. Je to místo, které z každé zdi dýchá historií a elegancí starých časů. Plzeňané věří, že se dočká svého „třetího života“. Byla by totiž velká škoda nechat takový klenot na břehu Radbuzy definitivně zaniknout.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
