Představte si chlapce, který na jevišti s bravurou hraje zlého flašinetáře, diváci se smějí jeho nalepeným vousům, a přesto víte, že o pár měsíců později jej čeká cesta do plynové komory. Osud plzeňského rodáka Hanuše Josefa Treichlingera a dětské opery Brundibár je jedním z nejmrazivějších mement lidské historie.
Brundibár – dětská opera o dvou dějstvích od skladatele Hanse Krásy a libretisty Adolfa Hoffmeistera – se stala hudebním symbolem holokaustu. Dnes je celosvětově známým dílem, které dojímá generace posluchačů. Málokdo si však uvědomuje, za jak dramatických a tragických okolností toto dílo vznikalo a jak zhoubnou roli sehrálo v rukou nacistické propagandy.
Dílo vzniklo v roce 1938. V Praze se v roce 1941 hrálo tajně a pouze dvakrát, protože jakékoliv kulturní aktivity byly Židům již zakázány. Brzy nato začaly transporty. Skladatel Hans Krása odjel do Terezína v srpnu 1942 a mnozí jeho spolupracovníci a dětští herci ho brzy následovali.
V terezínském ghettu upravil Krása operu pro menší orchestr. Hudebník Rudolf Freundfeld (po válce Franěk) přivezl do ghetta klavírní výtah a zkoušky se rozběhly na půdě Drážďanských kasáren. Podmínky byly otřesné. Zkoušky neustále narušovaly transporty a dětští herci odvážení na východ „ke konečnému řešení“ museli být neustále nahrazováni nově příchozími dětmi.
Premiéra se konala 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách. Úspěch byl obrovský – do podzimu 1944 se odehrálo na 55 repríz, tedy zhruba jedno představení týdně.
Samotný děj opery sledoval sourozence Aninku a Pepíčka, kteří shánějí mléko pro nemocnou maminku. Když zjistí, že flašinetář Brundibár si zpěvem vydělává peníze, zkusí to také, ale jsou vyhnáni. V noci jim na pomoc přispěchají zvířátka – pes, kocour a vrabčák – spolu s dalšími dětmi. Nakonec peníze získají, ale zlý Brundibár jim je ukradne. Následuje velká honička, v níž děti a zvířátka Brundibára porazí.
Pro terezínské vězně nebyl Brundibár jen pohádkou. Závěrečná slova vítězství nad zlem fungovala jako tajná hymna naděje a vzdoru.
V roli obávaného flašinetáře Brundibára exceloval chlapec z Plzně – Hanuš Josef Treichlinger, kterému nikdo neřekl jinak než Honza. Narodil se 2. z 1929 v Plzni, v šesti letech osiřel a vyrůstal v rodině strýce Beno Blocha. V lednu 1942 byla celá rodina deportována do Terezína.
Právě tam se malý Honza proslavil. Hudebník Rudolf Franěk na něj vzpomínal: „Naučil se ‚mrskat‘ vousama, které měl nalepené pod nosem. Mrskal jimi tak bravurně a v pravou chvíli, že povolilo napětí, které se v hledišti právě vytvořilo, a bylo často slyšet ulehčené dětské oddechnutí.“
Zatímco pro vězně byla opera únikem a vzepřením se realitě, nacisté v ní viděli dokonalý nástroj lži. Snímek z představení se dostal do propagandistického filmu Theresienstadt (známého také jako Vůdce daroval Židům město), kterým nacisté úspěšně oklamali i komisi Mezinárodního červeného kříže a světu předkládali „bezstarostný život“ v ghettech.
Idylka však byla krutou iluzí. Když v říjnu 1944 odjížděly z Terezína poslední transporty, byl mezi nimi i patnáctiletý Hanuš Josef Treichlinger. Dne 16. října 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi a ihned po příjezdu zavražděn v plynové komoře. Z 2 613 deportovaných Židů z Plzeňska, Přešticka a Blovicka se konce války dožilo pouhých 209 lidí.
Dnes připomíná osud mladého umělce pamětní deska na domě v Palackého ulici v Plzni, kterou nechala nainstalovat Židovská obec Plzeň.
Když dnes zní tóny Brundibára, zní v nich nejen radost z dětské hry, ale také tichá vzpomínka na chlapce z Plzně a stovky dětí, které zpívaly o tom, že kdo má právo rád a ničeho se nebojí, je náš kamarád. Jejich hlasy neumlčely ani zdi terezínského ghetta, ani temnota Osvětimi.
»Brundibár poražen, utíká do dáli.
Zaviřte na buben, válku jsme vyhráli!!
Kdo má právo rád
a při něm obstojí
a nic se nebojí,
je náš kamarád
a smí si s námi hrát!«
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.