Redakce iPlzeňsko

před 21 hodinami

PLZEŇ – V červnu roku 1918 se Plzeň stala svědkem jedné z nejtrudnějších událostí závěrečné fáze první světové války. Zoufalý boj obyvatelstva o denní chléb a neutěšená situace v zázemí vyvrcholily na Koterovské třídě krvavým masakrem. Kvůli nedostatku potravin, špatné úrodě brambor a závadným náhražkám chleba protestovaly v ulicích zejména ženy a děti. Zásah vojáků pod velením poručíka Oskara Wöfla (Würfela) tehdy stál životy šesti lidí.

Hlad, bída a rozvášněný dav

Koncem první světové války panovala v zázemí rakousko-uherských měst hluboká krize. Situaci váznoucího zásobování zhoršovalo omezení na železnicích, kde řadu vlaků přednostně požadovalo vojsko pro přepravu jednotek na bojiště. Zatímco na frontu se potrava dostávala, v tuzemsku se šířil hlad.

Plzeň měla v té době přibližně 80 tisíc obyvatel a tvořila jedno z hlavních ohnisek dělnických nepokojů – kvůli obavám ze zradikalizovaných obyvatel v ní bylo už v srpnu 1917 vyhlášeno stanné právo. Situace v Plzni vyhrotila poté, co obyvatelům přestal stačit i zdravotně závadný chlebový náhražkový příděl obsahující kameny či bláto, a následně vypověděly službu i dodávky chleba z kukuřičné či ječné mouky. Do města přicházela jen pětina slíbeného množství mouky a v noci z 18. na 19. června propuklo první rabování obchodů.

Muži byli v té době buď na frontě, nebo v továrnách (včetně klíčových Škodových závodů), a tak péče o domácnosti ležela čistě na bedrech žen a dětí. Právě ty se v červnu 1918 chopily iniciativy. Matky totiž nechávaly mouku a potraviny vybírat děti v naději, že proti nim ozbrojené složky nezasáhnou.

V kritický den lidé obsadili také hlavní nádraží a vtrhli do vojenského skladu, kde ukořistili chléb a vlak vezoucí čtrnáct metráků jáhel. Na rohu Koterovské a Barrandovy ulice se mezitím zhruba třístovkový dav žen a dětí shromáždil kolem nákladního vozu přivážejícího mouku pro pekařství Františka Šollara a křičel, že má hlad.

Protest před budouvou hejtmanství na dnešní Americké ulici

Poručík bez slitování a krvavý rozkaz

Privolané četnictvo situaci zvládalo a s protestujícími lidmi jednalo mírně, avšak úřady si na pomoc vyžádaly armádu. Do Plzně byl povolán 69. pěší pluk, jehož četa čítající zhruba padesát mužů byla složena převážně z vojáků maďarské národnosti. Ti k Plzni ani místním lidem neměli žádný vztah a velil jim plzeňský rodák, dvacetiletý záložní poručík Oskar Wöfl (uváděný též jako Würfel), jehož rodina navíc v minulosti sama čelila rabování.

Napětí rostlo a z davu začaly létat kameny, klacky a drny. Bezprostředním spouštěčem neštěstí se stal moment, kdy jeden z vojáků na zemi uklouzl a upadl. V nepřehledné situaci vydal poručík Wöfl ostrý rozkaz ke střelbě. Žádné varovné výstřely ani výzvy nezazněly – maďarští vojáci zvedli zbraně a do davu vypálili salvu čítající zhruba 300 ran.

Nevinné oběti a spravedlnost, která nepřišla

Při střelbě utrpělo zranění dvanáct lidí. Přímo na místě zemřel dvanáctiletý školák Jaroslav Vališ. Dalších pět dětí podlehlo devastujícím zraněním v plzeňské nemocnici: Václav Havlíček (ročník 1906), Karel Hovora (ročník 1905), Jaroslav Kolář (ročník 1907), František Veverka (ročník 1904) a sedmnáctiletý dělník Josef Vogl, který zemřel v následujících dnech.

Tragédie vyvolala obrovské šok a vlnu solidarity. Následujícího dne vstoupilo na 30 000 lidí do generální stávky. Pohřeb obětí konaný koncem června se proměnil v masivní demonstraci proti staré monarchii a válce. Město i plzeňské bezpečnostní složky se přitom od brutálního vojenského zásahu distancovaly s tím, že o něj nežádaly a situaci by zvládly vlastními silami.

Sám poručík Wöfl se řádného soudu nikdy nedočkal – za své jednání byl potrestán pouze tichým přeložením z týlu na frontu do Uherska a po válce se již do Plzně nevrátil. Kvůli přísné cenzuře tehdejšího tisku se podrobné zprávy o masakru objevily v novinách až s měsíčním zpožděním v červenci 1918.

Památka, která varuje

Tragédii dodnes připomíná unikátní pomník na Koterovské třídě. Na chodníku je umístěno pět žulových kruhových desek symbolizujících místa zasažení dětí, na domě č. p. 40 pak visí velká bronzová deska.

Jméno sedmnáctiletého Josefa Vogla, jenž zemřel v nemocnici dodatečně, na desce v Koterovské sice chybí, připomíná jej však společný hrob s exhumovanými ostatky na plzeňském Ústředním hřbitově (na Doubravce), zřízený v roce 1923 podle návrhu architekta Hanuše Zápala s uměleckým ztvárněním od sochaře Otokara Waltra. Místo tak dodnes slouží jako tichá připomínka faktu, že hrůzy války se neodohrávaly jen v zákopech, ale i v týlu hladovějících měst.