Desítky tisíc lidí, kytary, spacáky, písničky a atmosféra, kterou si dnes už jen těžko dokážeme představit. V osmdesátých letech nebyla Porta jen hudebním festivalem. Pro Plzeň se stala událostí, na kterou se čekalo celý rok. A pro mnohé návštěvníky také jedním z mála míst, kde se dalo na chvíli nadechnout svobodněji.
Když se řekne Porta a Plzeň, většině pamětníků se vybaví především Lochotín. Obrovský amfiteátr, tisíce lidí a písničky, které se zpívaly ještě dlouho poté, co zhasla světla na pódiu.
Jenže příběh Porty v Plzni začal o něco dříve. V roce 1981, kdy se finále festivalu poprvé uskutečnilo v západočeské metropoli, tak se Porta usadila na plzeňském výstavišti. Tehdy dorazilo více než osm tisíc diváků a soutěžilo 230 účinkujících. Plzeň se ukázala jako ideální místo – a festival se zde začal zabydlovat.
A nikdo tehdy ještě netušil, jaký fenomén z Porty během několika let vyroste.
Už druhý plzeňský ročník ukázal, že Porta má problém. Bylo jí málo.
V roce 1982 se na nedělní Dvoraně tísnilo více než deset tisíc lidí. O rok později proto přišlo logické řešení: hlavní část programu se přesunula do lochotínského amfiteátru.
Oficiálně měl tehdy pojmout kolem 11 tisíc diváků. Brzy se ale ukázalo, že skutečnost bude poněkud velkorysejší. V roce 1983 dorazilo na Dvoranu více než 15 tisíc lidí a v dalších letech návštěvnost dál rostla.
Lochotín se stal synonymem Porty.
A s ním i zvláštní obrázek: obrovské hlediště plné lidí, kteří nepřišli jen poslouchat své oblíbené muzikanty. Přišli se potkat. Přijížděli z celé republiky, s batohy, kytarami a spacáky.
„Když jsem vyrůstal, slýchali jsme takhle na začátku léta Portu,“ vzpomíná plzeňský publicista Radek Diestler, který jako kluk bydlel ve Skvrňanech a zvuky z Lochotína k němu doléhaly až domů.
Porta byla soutěž. Pro muzikanty však znamenala mnohem víc.
Stačilo několik minut na pódiu před správným publikem – a člověk mohl být najednou známý po celé republice.
Právě plzeňská Porta pomohla k velké popularitě jmen, která dnes patří ke klasice českého folku, country a trampské hudby. Wabi Daněk, Jaroslav Samson Lenk, Hop Trop, Poutníci, Nezmaři, Žalman, Nerez, Robert Křesťan nebo Cop – to jsou jen některá z jmen, která jsou s Portou a její plzeňskou érou spojena.
Jedním z nejsilnějších příběhů je začátek kapely Hop Trop. Když se trojice Jaroslav „Samson“ Lenk, Ladislav „Huberťák“ Kučera a Jaromír „Šroub“ Vondra objevila v roce 1981 na Portě, podle Českého rozhlasu zapůsobila na diváky, kritiku i producenty jako blesk z čistého nebe. Hop Trop tehdy vyhráli a jejich spojení s Portou pokračovalo i v dalších letech.
Pro jiné muzikanty byla Porta doslova startovní čárou kariéry.
Plzeňská Porta nebyla pro všechny jen nostalgickou vzpomínkou na festival. Pro některé hudebníky představovala zásadní životní zkušenost.
Vzpomíná na ni například Michal Leicht, frontman skupiny Cop. V rozhovoru pro Český rozhlas připustil, že tehdejší doba měla i svou stinnou stránku – festival byl pod taktovkou Socialistického svazu mládeže a někteří lidé či kapely se na pódium nedostali. Zároveň ale dodává, že pro něj osobně Porta znamenala maximum a právě díky ní se Cop dostal tam, kde je dnes.
Je to možná nejlepší způsob, jak pochopit význam Porty. Pro pořadatele to byla obrovská organizační mašinérie. Pro režim kontrolovaná kulturní akce. Pro diváky svátek. A pro muzikanty příležitost, která se nemusela opakovat.
Porta vznikla jako festival country, trampské a později stále výrazněji folkové hudby. V osmdesátých letech však dostala ještě jeden rozměr.
Tehdejší Československo bylo zemí normalizace. Kulturní tvorba podléhala kontrole a některé texty nebo interpreti se na oficiální pódia dostávali jen obtížně.
Folková a trampská píseň ale dokázala mluvit v náznacích.
Stačila metafora, dvojznačnost nebo zdánlivě obyčejný příběh. Publikum si dokázalo najít vlastní význam.
Český rozhlas popisuje Portu právě jako určitý „ostrůvek“ svobodnějšího myšlení. Zároveň ale připomíná, že festival rozhodně nebyl mimo dosah tehdejšího systému a jeho dramaturgie i účinkující byli kontrolováni.
A právě tento rozpor je pro pochopení Porty důležitý.
Nebyla protirežimní demonstrací. Nebyla ani úplně svobodným festivalem v dnešním smyslu. Ale pro desítky tisíc lidí vytvářela prostor, kde mohli společně poslouchat hudbu, které rozuměli po svém.
Ivo Jahelka
Porta rostla téměř rok od roku.
V roce 1984 dorazilo na Dvoranu přes 20 tisíc lidí. V roce 1986 se v areálu tísnilo znovu více než 20 tisíc návštěvníků. A v roce 1988 už na Lochotín přišlo přes 30 tisíc lidí.
Plzeň v těch dnech vypadala jinak než po zbytek roku.
Přijížděli muzikanti a návštěvníci z celé republiky. Ulice a okolí výstaviště i Lochotína zaplnili lidé s kytarami a batohy. Festivalové noviny Portýr se tiskly v desetitisícových nákladech a Porta se stala událostí, o které se mluvilo i daleko za hranicemi Plzně.
„Zelená invaze“ – jak ji později nazval Radek Diestler – podle jeho vzpomínky na několik dní změnila atmosféru celého města.
A potom přišel rok 1989.
Na Lochotín dorazily opět desetitisíce lidí. Podle města Plzně se během čtyř dnů vystřídalo na festivalu kolem 35 tisíc návštěvníků.
Byla to poslední Porta před listopadovou revolucí.
A atmosféra tomu odpovídala.
Radek Diestler, který byl na Portě poprvé právě v roce 1989, ji zpětně označuje za klíčový moment. Zmiňuje obrovskou Dvoranu na Lochotíně a její atmosféru jako mimořádný dokument nálady posledních měsíců před listopadem.
Porta tehdy stála také před otázkou, čím vlastně chce být. Už nějakou dobu se ozývaly hlasy, že se festival příliš vzdálil svým původním ideálům a stal se příliš velkou a organizovanou akcí. Samotný soutěžní systém se proto v roce 1989 měnil a festival se snažil hledat novou podobu.
Jen málokdo ale mohl tušit, že se zároveň blíží konec celé jedné éry.
Listopad 1989 změnil pravidla.
Zmizela politická kontrola, ale zároveň zmizelo prostředí, ve kterém Porta vyrostla. Hudební trh se otevřel, přibyly nové festivaly, rádia i žánry. A Porta najednou nebyla jediným obrovským místem, kde se lidé mohli setkávat s folkem a country.
Festival se přesto v Plzni ještě několikrát uskutečnil. V roce 1990 pokračoval na Lochotíně a v roce 1991 dokonce vznikla situace, kterou historie Porty označuje jako „období dvou Port“ – o pořádání festivalu se přely různé skupiny a část organizátorů se snažila vrátit Portu do Ústí nad Labem.
Porta se do Plzně vrátila ještě v dalších letech, mimo jiné v letech 1997 a 1998. Její někdejší masová éra už však byla minulostí.
„Portě zkrátka daleko neutečete“
Možná právě proto je dnes vzpomínka na plzeňskou Portu tak silná.
Radek Diestler ve své vzpomínce píše, že si po letech myslel, že Porta z Plzně definitivně zmizela. Pak ji ale znovu náhodou zaslechl u výstaviště. Šel se podívat a našel už jen zlomek někdejšího davu. „Ze všeho nejvíc to připomínalo tryznu,“ vzpomíná.
Přesto dodává něco, co možná vystihuje celou historii festivalu nejlépe:
A má pravdu.
Dnes už na Lochotíně nestojí desetitisíce portovních návštěvníků. Ale když se na stejném místě rozezní kytara a někdo začne zpívat píseň, kterou znají tři generace posluchačů, minulost se na chvíli vrátí.
Porta totiž nebyla jen festival.
Byla to část Plzně. A pro celou jednu generaci také kus života. Pojďme na to v sobotu zavzpomínat!
Autor: Mgr. Štěpán Krňoul
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.