Život plzeňského kata rozhodně nebyl žádný med. Zatímco dnes bychom jejich řemeslo vnímali skrze temnou gotickou romanci, realita byla mnohem prozaičtější – a pro samotné popravčí dosti krutá. Jejich postavení ve společnosti bylo přinejlepším sporné. Kat musel žít izolovaně za městskými hradbami, lidé jím pohrdali a považovali ho za nečistého. V hospodě sedával sám na třínohé židli a pil z hrnku bez ucha, v kostele zase musel vyčkávat na zvláštní lavici.

O to paradoxnější je, že to byli často právě katský mír, znalost lidské anatomie a odříznutí od běžné společnosti, co z nich dělalo vyhledávané lidi. Popravčí totiž málokdy jen popravovali – v pozdějších dobách úpadku řemesla šlo spíše o vzácnost. Mnohem častěji museli zastávat funkci pohodných: odchytávali volně pobíhající psy, starali se o čistotu ve městě nebo zakopávali mrtvoly. Na druhou stranu vynikali jako schopní léčitelé, disponovali slušným majetkem a dokonce směli provozovat nevěstince.

Katovna, suvenýry z poprav a krvavý konec mistra Jana

Plzeňská katovna stávala v úzké slepé uličce mezi dnešní Veleslavínovou a Solní ulicí. Lidé jí kvůli meči, jímž se popravovalo, s oblibou říkali Katovská nebo Rytířská. Příbytek byl postaven tak důsledně samostatně, aby se svou zídkou nedotýkal jediného domu „poctivých sousedů“.

Samotná stínadla stávala u městské brány, na očích příchozím od řeky i odjinud. Byla prostorná, což mělo svůj důvod – chodilo se na ně v hojném počtu. Přihlížející diváci totiž mohli vydělávat na morbidní zvědavosti. Za poplatek se zájemci chodili dívat na mrtvoly, namáčeli si šátky v jejich krvi nebo si dokonce tajně odnášeli kousky oblečení popravených, s nimiž se čile kšeftovalo.

Prvním jménem prověřeným historií byl mistr Jan, který v roce 1557 doplatil na svou chybu při práci v Kladrubech. Když po jeho špatně vedené ráně hlava odsouzeného zůstala viset jen na kůži, vzteklý dav ho začal pronásledovat. Rychtář ho sice zpočátku ukecal, aby se vrátil a nebožtíka pohřbil, ale jakmile měl hotovo, zakřičel purkmistr: „Honiti!“ Kat byl na místě ubit. Ve stínadlech tak tehdy vypustil duši nejen vrah, ale i samotný popravčí.

Plzeň v roce 1619. Popraviště je označeno šipkou. 

Zázračný andělíček a osudový rebel Kozina

Z dalších let se dochovaly jen střípky. V roce 1689 už v Plzni úřadoval Bartoloměj Kvíčal (nebo také Křížek či Kričala), jehož rukou skončil 28. listopadu 1695 na šibenici i chodský rebel Jan Sladký Kozina. Jeho tělo prý pro výstrahu viselo a rozkládalo se na stejném místě ještě celý rok.

Další velká kapitola se psala kolem dynastie Hussů. Když si 31. srpna 1739 dcera kata Dorota brala v kostele sv. Bartoloměje nového ženicha, popravčího Jakuba Onesorcha, ženich nesměl do kostela vkročit ani na vlastní svatbu. Zatímco ho u oltáře zastupoval přítel, Jakub se modlil venku u zadního portálu. Když vstával, přidržel se kované mříže s andělem. Svědci si toho všimli, a protože katové měli pověst skvělých léčitelů, zrodila se legenda o ošahánkovi – dodnes slavném plzeňském andělíčkovi, kterému lidé nosí štěstí.

O pestrosti katovské "pracovní náplně" vypovídá i rok 1751, kdy musel další člen rodiny, Bartoloměj Huss, řešit sebevraždu oběšence. Pacholek nebožtíka nekompromisně i s postelí vyhodil z okna na ulici, kde lidé ustoupili do bezpečné vzdálenosti, aby „neztratili poctivost“. Tělo pak naložili na káru, odvezli na mrchoviště a majetek raději spálili.

Pohled na plzeňská stínadla na vedutě Gabriela Bodenehra, 1720

Poslední kat: Opilec Matěj Kaiser a konec éry

Po vymření Hussů po meči se do jakéhosi „výběrového řízení“ na nového kata přihlásil jediný zájemce – pohodný Matěj Kaiser.

Kaiser byl svéráz. Sice neuměl číst ani psát, ale dokonale rozuměl léčení zvířat, napadal vymknuté klouby lidem a vyhlášený byl i svými bylinkami. To sice hněvalo místní doktory a lékárníky, ale lidem to nevadilo. Zlomila ho až jeho slabost pro alkohol. Konec jeho kariéry byl tristní – během dvaceti let provedl jen čtyři popravy a všechny byly nepodařené. Tu poslední dokonce musel dokončit tak, že vraha s hlavou na špalku vlastnoručně doškrtil. Poté už mu město žádnou popravu nesvěřilo.

Po Kaiserově smrti v roce 1831 se sice ještě na místo hlásil jeho nezletilý syn, ale město už řeklo dost. V roce 1833 byl katovský úřad definitivně zrušen. Město tím ušetřilo nemalé peníze (mimo jiné 64 zlatých, metry dříví i stovky kilogramů sena a žita) a začalo si kata v případě potřeby najímat odjinud.

Vybavení staré katovny skončilo u majitele kočovné boudy, protože se za něj město stydělo, a samotná budova byla roku 1854 srovnána se zemí. Dávná středověká ulička zanikla a s ní i temná, avšak fascinující kapitola plzeňské historie.