Plzeňská Madona, jedna z nejvýznamnějších uměleckých památek města, byla už v dávných stoletích hluboce uctívaným symbolem. Lidi k ní přitahovala nejen její umělecká krása, ale především pověsti o jejích zázračných schopnostech. Desítky obyvatel byly ochotny odpřisáhnout blahodárný vliv sochy na své zdraví, ovšem tradovalo se také to, že Madona dokázala přísně trestat ty, kteří se dopustili křivdy nebo hříchu.
Proslulou gotickou sošku Panny Marie dnes najdeme na hlavním oltáři v katedrále sv. Bartoloměje. Je vytesaná z opuky, měří 1,34 metru a tělo jí halí bohatě zřasené šaty. Dílo je polychromované, takže jemné barvy na tváři Matky Boží i malého Jezulátka se navzdory staletím dochovaly dodnes. Pozorovatele však nejvíce uchvátí samotný obličej Madony – vypadá totiž, jako by vznikl podle skutečné lidské tváře, což bylo u tehdejších sochařských děl velkou raritou.
Socha byla vytvořena kolem roku 1390 a kolem jejího vzniku se vypráví hned několik podivuhodných příběhů. Podle jedné pověsti ji vytesal nevidomý muž, který neměl s řezbářstvím žádné zkušenosti. Panna Marie mu prý sama poslala nástroje, při práci vedla jeho ruku a po dokončení díla mu velkoryse vrátila zrak.
Jiné podání tvrdí, že sochu zhotovil mnich, který se tajně zamiloval do mladé dívky a vtiskl její podobu do tváře Madony. Protože šlo o lásku zapovězenou, socha zůstávala dlouho ukrytá, než si ji němečtí rytíři vyžádali pro oltář chrámu sv. Bartoloměje.
Největší sílu však lidová tradice přisuzovala Madoně v oblasti uzdravování. Mnoho měšťanů v minulosti dosvědčilo, že jim socha vrátila zdraví. Zápisy hovoří o lidech, jako byli Jan Arnošt Stocze či Magdalena Svobodová, jimž Madona ulevila od nesnesitelných bolestí na hrudi a silných migrén, na které tehdejší medicína nestačila.
Rodiče, například Tomáš Martinec nebo Anna Lechnerová, zase přicházeli prosit za své těžce choré děti. Přísahali, že když se zarmoucení vrátili od modlitby domů, jejich děti, které už lékaři odepsali, otevřely oči, začaly zase mluvit a brzy se uzdravily. Ještě konkrétnější byl případ Františka Šmuvaria: jeho syn se narodil se zkroucenou levou rukou, avšak poté, co zoufalý otec poprosil Madonu o pomoc, deformovaná končetina se dítěti jako zázrakem narovnala.
Návštěvníky však netrápily jen nemoci. Před bitvou u Nördlingenu si do Plzně přišel pro požehnání i velitel královského vojska Karel Příchovský. Když svého protivníka, vévodu Bernarda Výmarského, skutečně porazil, poslal plzeňské Madonně jako poděkování nádherný pás ukořistěný na bojišti.
Pověsti nezapomínaly ani na temnější stránku – na hříšníky, kteří se sochu pokusili poškodit nebo zneužít. Zloději, kteří se jí zmocnili, později vypovídali, že se jim Madona zjevila a varovala je před trestem. Většina z nich pak zešílela výčitkami svědomí.
V jiné kriminální legendě figuruje nadaný učedník, jenž po večerech tajně vyřezával vlastní zmenšeninu Madony. Když ho mistr přistihl a zjistil, že ho chlapec svým umem předčil, v záchvatu vzteku ho ubodal. Hned další den však socha ze sklepní dílny beze stopy zmizela a mistr brzy zemřel na záhadnou, těžkou nemoc. Podle pověstí dodnes v domě straší.
Pozoruhodný je i příběh o kapličce či domě na konci Saské ulice, kde stávala poškozená socha Panny Marie s rozseknutou hlavou. Místní opilý řezník se prý v zimě vracel z hospody a chtěl dřevěnou sochu nasekat do kamen na oheň. Jakmile se však sekerou dotkl dřeva, hlava Panny Marie začala údajně krvácet. Vyděšený muž hned rituálu zanechal, avšak brzy nato podlehl těžké nemoci.
Plzeňskou Madonu dnes najdeme nejen v katedrále, ale její věrnou kopii obdivují lidé také na vrcholu morového sloupu na náměstí Republiky. Zajímavostí je, že Jezulátko v jejím náručí drží místo jablka lebku – jako memento těžkých časů, kterými město v minulosti prošlo.
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.