Plzeňsko nebylo v dobách dávno minulých jen krajem pivovarů a řemesel. Staré pověsti vyprávějí o mnohem divočejší minulosti, v níž krajinu kolem města ovládala obávaná trojice rytířů. Pokud jste v dobách středověku cestovali kolem Plzně, nejspíše jste se třásli strachy, abyste nenarazili na postavy, které v lidové paměti ztělesňovaly nebezpečí: Žumberu, Radouše a Pédu.
Žumbera je postavou, kde se mýtus o loupeživém rytíři z hradu Litice láme o realitu městského života. Historikové totiž naznačují, že ve skutečnosti měl být Žumbera symbolem tržního pořádku a městské autority, nikoliv zločincem. Jeho jméno bylo po staletí úzce spjato s kašnou, která stávala v severovýchodním koutě plzeňského náměstí. Tato kašna nebyla jen zdrojem vody, byla srdcem tehdejšího města. Pro staré Plzeňany byla natolik posvátná, že se tradovalo, že každý „řádný Plzeňák“ musel být „Žumberovou vodou křtěný“ – vodu na křty v chrámu sv. Bartoloměje totiž brali právě odsud, protože byla nejblíže. Když byla kašna koncem 19. století zrušena, socha Žumbery – symbolu městského tržního pořádku – našla své místo na průčelí domu vedle radnice, kde na ruch náměstí shlíží dodnes.
Ze všech tří byl Radouš pravděpodobně tím nejznámějším. Pán hradu Radyně byl postavou, jejíž krutost byla stejně velká jako jeho fyzická neobvyklost – narodil se totiž s oslíma ušima. Radoušův příběh je mrazivou kronikou zločinů; svou ohavnost se snažil skrývat pod pokrývkou hlavy, a jakmile někdo jeho tajemství odhalil, následoval krutý trest. Pověst vypráví, že postupně zavraždil všech svých šest manželek, které na jeho vadu přišly, a ušetřil pouze tu sedmou, která byla němá. Ještě děsivější je však tradovaná zmínka o jeho dětech: Radouš neváhal zavraždit i vlastní potomky, pokud se narodili se stejným znamením jako on. V nich totiž viděl jen zrcadlo své vlastní ohavnosti, kterou tak nenáviděl a kterou se snažil ze světa vymazat.
Trojici uzavírá Péda, vládce Pecihrádku. Ačkoliv jej lidové pověsti někdy chybně spojovaly s Liticemi, archeologické nálezy jasně ukazují k severu – k bolevským lesům. Pecihrádek byl zdejším strážním hrádkem, o němž se nedochovaly žádné písemné zprávy, což jeho postavě dodalo punc tajemnosti. Zatímco Žumbera byl „městským“ rytířem a Radouš vládl z výšin na jihovýchodě, Péda představoval „severní stráž“, skrytou v hlubokých lesích nad údolím Boleveckého potoka.
Je zajímavé, že i když každý z rytířů ovládal jiný kout plzeňského regionu, v lidovém vyprávění jsou Žumbera, Radouš a Péda nerozlučně spjati. Plzeňané si je v pověstech vytvořili jako jakýsi „trojlístek“ obávaných dobrodruhů, kteří měli společně terorizovat okolí města. Tento vztah je však ryze fiktivní. Zatímco Radouš z Radyně a Žumbera z Litic v pověstech často „spolupracovali“ při přepadávání kupců na hlavních obchodních cestách, Péda z Pecihrádku v tomto mýtickém trojúhelníku plnil roli onoho „tichého společníka“ ukrytého v severních lesích. Jejich vzájemné pouto není historickým faktem, ale geniálním vypravěčským tahem našich předků, kteří si pomocí těchto tří postav dokázali představit mapu všech nástrah, jež na tehdejšího cestovatele v okolí města číhaly.
Ať už tito muži skutečně existovali jako krutí feudálové, nebo byli jen nadsázkou, ve které si měšťané vybíjeli svůj strach z tehdejší šlechty, jejich příběhy dnes dělají z Plzně město s hlubokou duší. Dnes už se těchto rytířů bát nemusíme. Můžeme se však zastavit u sochy Žumbery na radničním domě, vystoupat na zříceninu Radyně nebo se projít lesy nad Bolevcem a představit si časy, kdy tyto postavy vládly plzeňskému kraji pevnou rukou.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
