BOLEVEC / PLZEŇ – Pátek 25. května 1917 měl být pro dělníky v muniční továrně Škodových závodů v Bolevci jen dalším vyčerpávajícím dnem válečné mašinérie. Místo toho se zapsal do dějin jako největší průmyslová katastrofa v novodobé historii českých zemí. Série masivních explozí srovnala se zemí špičkově vybavený armádní komplex, vyžádala si přes 200 lidských životů, zranila tisíce lidí a svým děsivým rozsahem navždy poznamenala českou kulturu.
V osudný den pracovalo v areálu bolevecké muničky na 2 600 lidí, převážně žen a dospívajících dětí, které nahradily muže bojující na frontách první světové války. Klid zbraní v zázemí však netrval dlouho. Krátce po poledni se spustilo peklo, které kronikáři zaznamenali s přesností na minuty:
13:35 – První záblesk: V dřevěném baráku číslo 10, kde dělníci kompletovali zapalovače do podzemních min, došlo k neopatrné manipulaci s vysoce citlivou třaskavinou. První lokální výbuch okamžitě usmrtil přítomné dělníky a inicioval požár. Vzhledem k provizorní povaze dřevěných budov se plameny začaly šířit bleskovou rychlostí.
14:10 – Řetězová reakce se spouští: Oheň zasáhl sousední objekty plné hotové munice. Druhá, podstatně silnější exploze rozmetala okolní budovy a proměnila střepiny v projektily létající do stovek metrů. V továrně propukla nepředstavitelná panika, lidé se pokoušeli utéct přes ostnaté dráty obepínající přísně střežený vojenský areál.
14:55 – Apokalypsa: Katastrofa vyvrcholila v necelé tři hodiny po prvním zážehu. Plameny olízly centrální sklad trhavin. Do vzduchu v jediný moment vylétlo přes 27 milionů kusů munice. Nejsilnější detonace vytvořila obrovský hřib dýmu a tlaková vlna byla tak silná, že v pět kilometrů vzdáleném centru Plzně vysklila okna, vyrazila dveře domů a v panice vyhnala tisíce obyvatel na ulice v domnění, že začal nepřátelský nálet nebo revoluce.
Oficiální bilance mluví o více než 200 mrtvých a zhruba 1 000 vážně zraněných, avšak přesný počet obětí se již nikdy nepodaří stoprocentně ověřit. Mnoho těl, zejména mladých dívek pracujících přímo v baráku č. 10, bylo silou výbuchu doslova odpařeno nebo roztrháno na neidentifikovatelné kusy.
Protože se Rakousko-Uhersko nacházelo v kritické fázi války, vojenská správa uvalila na celou událost přísné informační embargo. Cenzura zakázala novinám o neštěstí referovat, aby nebyla podkopána morálka armády a aby se neodhalily slabiny klíčového dodavatele zbraní pro monarchii. Vyšetřování, které vedl tehdejší kriminální rada Josef Vaňásek, se sice úřady pokoušely politicky ohnout a uzavřít jako sabotáž či nepřátelskou diverzi, Vaňásek však nátlaku odolal a prokázal, že na vině byla tragická nehoda způsobená nedbalostí a selháním bezpečnostních předpisů při zběsilém tempu válečné výroby.
Ačkoliv se rakouská vláda snažila pravdu pohřbít pod suť bolevecké továrny, sílu explozí nebylo možné utajit před lidskými smysly. Tlakovou vlnu a temné dunění pocítili lidé v okruhu mnoha desítek kilometrů.
Jedním z nich byl i sedmadvacetiletý Karel Čapek. Ten v té době působil jako domácí učitel a vychovatel mladého šlechtice na zámku Chyše, který leží vzdušnou čarou téměř 50 kilometrů severně od Plzně.
Čapek onoho odpoledne sledoval horizont, na kterém se objevil hrozivý sloup kouře, zatímco otřesy půdy rozechvialy zámecká okna. Zprávy o stovkách roztrhaných dělníků a apokalyptické destrukci v něm zanechaly hluboké trauma a fascinaci lidskou schopností vyvinout sílu, kterou lidstvo nedokáže kontrolovat.
Tento mrazivý prožitek se stal přímým zárodkem jeho slavného sci-fi románu Krakatit (1922). Postava inženýra Prokopa, který v horečkách bloudí světem poté, co jeho laboratoř vyletí do povětří, a trpí výčitkami svědomí z toho, že stvořil absolutní zkázu, je věrným literárním otiskem Bolevecké katastrofy. Myšlenku nebezpečí, kdy se technologie vymknou lidem z rukou, pak Čapek rozvíjel celoživotně – od robotů v R.U.R. až po ničivé zbraně ve Válce s Mloky. Bolevecký výbuch tak sice v roce 1917 utichl, ale v dějinách české literatury duní dodnes.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
