Ačkoliv se narodil v jihočeských Strakonicích, jeho jméno bude navždy neodmyslitelně spjato s metropolí na soutoku čtyř řek. Josef Skupa, od jehož narození uplynulo více než 130 let, nebyl jen loutkohercem. Byl vizionářem, pedagogem a především „duchovním otcem“ dvou ušatých postav, které dodnes milují generace dětí i dospělých – Spejbla a Hurvínka.
Mladý Josef Skupa přišel do Plzně už jako pětiletý chlapec a město mu okamžitě učarovalo. I když jeho cesta k loutkám nebyla přímočará – za první světové války pracoval jako grafik v plzeňské Škodovce a později působil jako učitel kreslení – divadlo měl v krvi.
Jeho talent se naplno rozvinul v tehdejším Loutkovém divadle Feriálních osad, které sídlilo v Řemeslnické besedě. Právě zde, v uvolněné atmosféře plzeňského kulturního života, začal Skupa experimentovat s novým typem loutek, které by se lišily od tehdy běžných a trochu zkostnatělých postav lidových loutkářů.
V roce 1920 se na scéně poprvé objevil Spejbl. Vyřezal ho řezbář Karel Nosek podle Skupova návrhu jako karikaturu přechytralého měšťáka. Zpočátku vystupoval jen s Kašpárkem, ale pravý „zázrak“ se stal až o šest let později. Gustav Nosek, synovec původního řezbáře, vyrobil jako překvapení pro Skupu menší, pohyblivější loutku – Hurvínka.
„Tátuldo!“ zaznělo poprvé z Hurvínkových úst a Plzeňané si tuto dvojici okamžitě zamilovali. Skupa jim propůjčil svůj fenomenální hlas – hluboký bas pro Spejbla a vysokou fistuli pro Hurvínka. Dialogy otce a syna, postavené na generačním nepochopení a Hurvínkově roztomilé drzosti, se staly hitem, který brzy překročil hranice města i republiky.
Méně se už ví, že Josef Skupa byl také statečným mužem. Během nacistické okupace se jeho představení stala symbolem tiché rezistence. Skrze jinotaje a vtipy povzbuzoval české diváky k národní hrdosti. Jeho činnost neunikla gestapu – v roce 1944 byl zatčen a vězněn v Drážďanech. Jen zázrakem přežil nálet na město a podařilo se mu uprchnout zpět do milované Plzně.
Po válce Skupa přenesl své divadlo do Prahy, kde získalo profesionální zázemí, ale na Plzeň nikdy nezapomněl. Dnes se k němu město hrdě hlásí. Nemůžeme minout bronzové sousoší Spejbla a Hurvínka v sadovém okruhu, nebo navštívit Muzeum loutek na náměstí Republiky, které mapuje Skupovu neuvěřitelnou cestu.
Josef Skupa nebyl jen umělec, byl to člověk, který dokázal, že i „obyčejné“ loutky mohou mít duši. A tato duše, i po desítkách let, zůstává v srdci Plzně stále přítomná. Pokaždé, když zazní Hurvínkovo pověstné „chachá“, vzpomeňme si na skromného učitele kreslení, který z Plzně udělal světovou metropoli loutkářství.
Chcete přispět do diskuze? Stačí se jen přihlásit.