Plzeň má své pivo, své historické podzemí i slavnou katedrálu. Ale žádné z těchto míst nenabízí tolik osobních emocí jako nenápadný kus kovu na vnější straně chrámu svatého Bartoloměje. Plzeňský andělíček pro štěstí není jen historickým artefaktem; je to živá legenda, která denně zastavuje kroky stovek kolemjdoucích.
Kdo prochází kolem východní strany katedrály směrem k Dřevěné ulici, nemůže si toho nevšimnout. Zatímco barokní kovaná mříž, chránící sousoší Olivetské hory z 15. století, je pokryta tmavou patinou a stopami času, jedna drobná hlavička andílka září do dálky jako ryzí zlato.
Nejde o žádný trik památkářů ani o drahý kov. Ten zářivý lesk mají na svědomí dlaně návštěvníků. Je to výsledek rituálu, který v Plzni trvá už po staletí a který neodradila ani moderní doba, ani nedávná generální rekonstrukce katedrály.
Nejsilnější příběh, který se k andělíčkovi váže, nás vrací do dob, kdy město mělo svého kata. Povolání popravčího bylo sice nezbytné, ale v očích tehdejší společnosti hluboce „nečisté“. Kat nesměl bydlet v centru, nesměl sedět v hostinci u stejného stolu jako ostatní a měl přísně zakázán vstup do chrámu.
Legenda praví, že když se v Plzni konala katova svatba, musel nešťastný popravčí zůstat venku u mříže, zatímco jeho nevěsta přijímala požehnání u oltáře. Kat v pokoře poklekl u vnější mříže, a aby se mu lépe modlilo, zachytil se jednoho z kovaných andělíčků. V tu chvíli se prý stalo něco nečekaného – andělíček na sebe vzal katovo společenské prokletí a proměnil ho v požehnání pro ostatní. Od té doby se věří, že právě tento konkrétní andělíček, který pocítil dotek trpícího člověka, má moc plnit nejtajnější přání.
Pokud se ke katedrále vydáte poprvé, možná budete chvíli tápat. Na mříži z roku 1713, která je mistrovským dílem barokního kovářství, je totiž andílků několik. Turisté často v nejistotě „osahávají“ celou mříž, ale rodilí Plzeňané vědí své.
Ten „pravý“ se nachází zhruba v úrovni pasu dospělého člověka, na levé straně mříže (pohledem od náměstí). Poznáte ho neomylně podle toho, že je ze všech nejvíce vyleštěný. Traduje se, že byste se ho měli dotknout levou rukou – tedy tou, která je blíže k srdci – a v tichosti si něco přát.
Když se před několika lety katedrála svatého Bartoloměje uzavřela kvůli rozsáhlé rekonstrukci, mnozí se obávali o osud svého „posla štěstí“. Restaurátoři mříž odborně očistili a zbavili ji nánosů mastnoty a prachu. Andělíček na chvíli ztratil svůj pověstný lesk a splynul s okolím.
Jenže tradice se ukázala být silnější než restaurátorské postupy. Stačilo jen pár týdnů po znovuotevření a hlavička andělíčka se pod náporem dlaní opět rozzářila. Je to důkaz, že lidé v dnešním technickém světě stále potřebují rituály a naději.
Andělíček se stal neformálním symbolem Plzně. Objevuje se na suvenýrech, v názvech kaváren i v místních povídkách. Je to místo, kde se zastavují manažeři v oblecích, maminky s kočárky i studenti před zkouškou.
Ať už na legendu o katovi věříte, nebo ji považujete za pouhý folklorní doplněk, jedna věc je jistá: zastavit se na rušném náměstí, natáhnout ruku a na okamžik se zamyslet nad svým přáním, je rituál, který člověku vždycky zvedne náladu. A právě v tom možná spočívá jeho největší kouzlo.
Tip pro návštěvníky: Až se u andělíčka zastavíte, nepospíchejte. Plzeňané říkají, že přání se splní jen tehdy, když k němu přistoupíte s pokorou – přesně tak, jako tehdy onen legendární kat.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
