Představte si pondělní ráno, kdy se vzduch v Plzni doslova tetelí vztekem. Je 1. června 1953. Jen před pár hodinami lidé zjistili, že je stát brutálně okradl. Měnová reforma, o které prezident Zápotocký ještě v pátek lhal, že nebude, smazala lidem úspory. Zatímco zbytek země v šoku mlčí, v plzeňské Škodovce (tehdy Závodech V. I. Lenina) právě padá rozhodnutí: „Takhle to nenecháme.“
Kolem deváté ráno se z bran továrny valí proud tisíců lidí v modrých montérkách. Cíl je jasný: náměstí Republiky a radnice. Cestou se k nim přidávají další – ženy, studenti, a dokonce i vojáci z místní posádky.
Když dav dorazil k radnici, došlo k něčemu, co komunistický režim nepamatoval. Lidé vtrhli dovnitř. Zatímco se funkcionáři KSČ v panice barikádovali v suterénu nebo utíkali zadními vchody, Plzeňané ovládli budovu.
Scéna jako z revolučního filmu: Z oken radnice začaly létat symboly útlaku. Nejdřív prapory, pak spisy, a nakonec to hlavní – těžké busty Stalina a Gottwalda se s tříštěním rozbíjely o dlažbu náměstí. Lidé na ně dole plivali a tancovali po nich. Na balkóně se objevil hrdina okamžiku, dělník Bohumil Šindelář, který k dvacetitisícovému davu pronesl to, co si všichni mysleli: „Už máme dost vašeho lhaní a bídy!“
Euforie netrvala dlouho. Režim se vzpamatoval z prvotního šoku a do města začaly proudit posily. Nebyli to jen vojáci, ale hlavně fanatičtí příslušníci Lidových milicí a Pohraniční stráže se psy.
Nejkrvavější střet se odehrál u budovy rozhlasu a u radnice. Eva Vítová, která tehdy byla v centru dění, vzpomínala na práskání výstřelů a pískot kulek. Státní bezpečnost a milicionáři začali pálit do neozbrojeného davu. Výsledek? Čtrnáct těžce postřelených lidí, stovky zmlácených a město vyhlášené za „nepřítele státu“.
Komunisté se rozhodli Plzeň exemplárně ztrestat. Nešlo jen o vězení, šlo o totální likvidaci lidské důstojnosti.
Příběh Bohumila Šindeláře: Muž, který mluvil z balkónu, dostal v politickém procesu 14 let vězení. Režim z něj udělal odstrašující případ „vlastizrádce“.
Akce B: Stovky rodin byly nuceně vystěhovány. Dostali pár hodin na sbalení a skončili v polorozpadlých barácích v pohraničí, bez práce a bez budoucnosti.
Pomsta na soše: Jako největší urážku lidu nechal režim strhnout sochu T. G. Masaryka. Rozbili ji na kusy a hodili do vysokých pecí, aby z ní nezbylo vůbec nic.
Oficiální propaganda druhý den v Rudém právu tvrdila, že šlo o „hrstku amerických agentů a lůzy“. Realita byla ale taková, že proti KSČ povstali ti, na kterých měl systém stát – kovaní dělníci.
Plzeňské povstání bylo prvním velkým trhnutím opony v sovětském bloku. Předběhlo Berlín o dva týdny a Budapešť o tři roky. Ukázalo, že pravda se nedá uplatit ani novou měnou, ani umlčet tanky navždy.
Věděli jste, že? Během povstání se k dělníkům přidali i někteří vojáci 35. pěšího pluku. Odmítli střílet do vlastních lidí, za což byli později sami krutě trestáni. Tenhle moment „bratrství v akci“ děsil komunisty ze všeho nejvíc.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
