Od klukovských snů v plzeňské dílně až po světová pódia v Cannes a Benátkách. Příběh muže, který proměnil animovaný film v čistou poezii a nebál se ani mocné Ruky, která ho nakonec chtěla uškrtit.
Když se v únoru 1912 v Plzni narodil Jiří Trnka, zdálo se, že má osud vytesaný do dřeva. V rodině se vyráběly hračky, ale mladý Jiří mířil výš. Štěstěna mu do cesty přihrála Josefa Skupu, legendárního tvůrce Spejbla a Hurvínka, který v něm rozpoznal talent, jaký se rodí jednou za století.
Trnka se nenechal zlomit počátečním odporem rodičů a pod Skupovým křídlem vystudoval pražskou UMPRUM. Už tehdy bylo jasné, že jeho styl – snový, melancholický a technicky precizní – nebude mít v českém umění obdoby.
Zatímco Amerika měla svého Disneyho, Česko mělo Trnku. Srovnání, které se nabízelo, však pokulhávalo. Trnka nebyl průmyslníkem animace, byl jejím básníkem. Po válce založil studio Bratři v triku a vtiskl mu do vínku dnes už legendární logo tří kudrnatých kluků.
Brzy se ale vrátil k tomu, co miloval nejvíc: k loutkám. Jeho revoluční přístup spočíval v tom, že loutky nemusely hýbat ústy, aby vyjádřily emoce. Stačil správný náklon hlavy, hra se světlem a hudba Václava Trojana.
„Loutka je ve své nehybnosti mnohem sugestivnější než živý herec. Nutí diváka, aby si její výraz domyslel,“ říkával Trnka.
V padesátých letech Trnka doslova chrlil mistrovská díla. Jeho filmy jako Bajaja, Staré pověsti české nebo první širokoúhlý loutkový film na světě Sen noci svatojánské udivovaly světovou kritiku. Trnka dokázal loutku povýšit na úroveň antické tragédie i jemné komedie.
Milníky Trnkovy tvorby:
Zahrada (1962): Kultovní kniha i film, který definoval dětství několika generací.
Osudy dobrého vojáka Švejka: Geniální spojení Haškova humoru, Trnkova vidění a Werichova hlasu.
Broučci: Ilustrace, které vdechly život Karafiátově klasice takovým způsobem, že si je bez nich dnes už neumíme představit.
Závěr Trnkova života byl poznamenán střetem s totalitní mocí. Jeho poslední velký film Ruka (1965) je mrazivou alegorií o umělci, kterého obří ruka nutí tesat její vlastní podobiznu. Byl to odvážný políček režimu, který Trnku po jeho smrti v roce 1969 raději „uklidil“ do trezoru.
| Ocenění a odkaz | Význam |
| Cena H. Ch. Andersena | Nobelova cena pro ilustrátory, získaná v roce 1968. |
| Mezinárodní uznání | Ceny z festivalů v Cannes, Benátkách i Locarnu. |
| Česká škola animace | Trnka vytvořil základy, na kterých stavěli Pojar, Švankmajer i současní tvůrci. |
Jiří Trnka neodešel jen jako režisér, ale jako vizionář. Zanechal po sobě svět, ve kterém dřevo ožívá, květiny v zahradě mluví a umění je silnější než jakákoliv mocná ruka, která by ho chtěla ovládnout. I dnes, desítky let po jeho smrti, zůstává jeho dílo stejně aktuální a dojemné jako v den svého vzniku.
Přihlaste se k odběru zpráv do e-mailu, ať víte o všem důležitém.
